— …měl jsem ti to říct hned, — dořekl Ondřej a hlas mu ztěžkl. — Jenže jsi byla služebně pryč a já tě nechtěl zatěžovat dalšími starostmi. Říkal jsem si, že to nějak zvládnou a odstěhují se dřív, než se vrátíš…
Renata Křížová k němu vzhlédla.
— Proč jsi mi aspoň nezavolal? — zeptala se sotva slyšitelně.
— A opravdu bys souhlasila? — odpověděl hořce. — Nesnášíš, když ti někdo naruší tvůj klid a soukromí.
Zavřela oči. V mysli se jí znovu objevila vystrašená tvář Sofie Procházkové a nejisté, třesoucí se ruce Heleny Vaňkové.
— Bože… co jsem to udělala, — vydechla zlomeně.
— Reni, neobviňuj se, — povzdechl si Ondřej. — Měl jsem to vyřešit jinak. Já…
— Ne, — skočila mu do řeči. — Tohle je na mně. Musím to napravit. Víš, kde teď jsou?
— Nemám tušení. Možná na nádraží. Opravdu nemají kam jít.
Renata vyskočila, jako by ji někdo bodl.
— Najdu je. Ať to stojí cokoliv.
Nádražní hala hučela jako rozbouřené moře. Lidé proudili sem a tam, hlášení se odrážela od stěn, kufry drnčely po dlažbě. Renata přecházela od laviček ke stánkům, pátrala v tvářích kolemjdoucích.
— Paní Vaňková! Sofie! — volala přes hluk.
Marně. Mezi stovkami cizích obličejů nebyla po nich ani stopa.
Vyčerpaně klesla na studenou lavičku. Jak mohla být tak slepá? Tak tvrdá?
— Takhle je nenajdeš.
Otočila se. Ondřej stál opodál, unavený, s kruhy pod očima.
— Volal jsem do všech penzionů a hotelů v okolí. Nikde se neubytovaly.
Renata si zakryla tvář dlaněmi.
— Já jsem takový hlupák, Ondřeji…
Posadil se vedle ní a objal ji kolem ramen.
— Nemohla jsi vědět všechno. Vinu nesu i já.
— Ne, — zavrtěla hlavou. — Ty ses snažil pomoct. Já jim nedala ani prostor cokoliv vysvětlit.
Seděli vedle sebe a mlčky sledovali proud lidí, z nichž každý spěchal za svými starostmi.
Po chvíli Renata tiše promluvila:
— Víš, něco mi dochází.
— Co?
— Žijeme zavření sami v sobě. Jen my dva, náš byt, naše plány. Jako bychom kolem sebe postavili zeď. A přitom venku je tolik lidí, kteří potřebují pomoc a kterým ji můžeme dát.