„Co jsem vám říkal? Teď už všichni vidíte, jaký má Tereza Koubková charakter! Terezo Koubková, to jste klesla tak hluboko, že jste si pořídila dítě bokem? Manžel se na to nehodil? Nebo toho snad není schopen? Michale Bartošku, neuhýbej pohledem. Nezastávej se jí. Řekni své drahé ženě konečně do očí, co si o ní myslíš!“
Na obrazovce domácího počítače svítil nápis:
„Pravděpodobnost otcovství – 0,001 %.“
Radek Kratochvíl ten výsledek slavnostně promítl před úzkým kruhem přátel.
Vychutnával si každou vteřinu. Byl přesvědčený, že právě teď přichází jeho chvíle vítězství.
Kolegové, kteří se sešli oslavit pracovní povýšení, spolu s několika přáteli nechápavě zírali na Terezu. Místností se rozlil šepot, někdo odvrátil oči, jiný se snažil tvářit neutrálně.
„Copak potřebujete ještě nějaký další důkaz?“ pokračoval Radek. Nestačilo mu manželské dusno ani rozvod. Toužil po něčem víc – aby byla Tereza veřejně zostuzena. Aby se od ní všichni odvrátili a přestali s ní mluvit.
„Jdi k čertu!“ pronesla Tereza zřetelně a nahlas.
A přitom to celé začalo úplnou maličkostí. Jednou převrženou polévkovou mísou.
Horká polévka skončila Tereze na šatech.
Ne však v den Radkova triumfu, ale dávno předtím. Před dvanácti lety.
Tehdy Michal Bartošek pozval své nejbližší kamarády na posezení – a samozřejmě i Radka. Ten s sebou přivedl dívku, které si všiml v práci den předtím. Terezu. Obvykle chodila v obyčejných džínách, vlasy stažené do nedbalého uzlu. Tentokrát se ale upravila, oblékla šaty, lehce se nalíčila – a okamžitě Radka zaujala. Pokusil se ji sbalit. Odmítla ho.
Napadlo ho, že mezi přáteli půjde všechno snáz. Přes společného kolegu, který s nimi občas zašel ven, ji přemluvil, aby přišla mezi ně – prý jen posedět a odreagovat se. Samozřejmě doufal v něco víc.
Jenže z jeho plánů nic nebylo. Kolega, který Tereze zaručil, že jde do slušné společnosti, brzy odešel. Ona tam zůstala bez známé tváře a když nenašla nikoho, s kým by si rozuměla, rozhodla se vrátit domů.
Radek byl mezitím zabraný do hovoru s Klárou Hrdličkovou a nevšiml si, že se Tereza chystá odejít.
„Už odcházíte?“ zeptal se tehdy Michal, který se také držel spíš stranou.
„Na téhle oslavě života jsem navíc,“ odpověděla s lehkým úsměvem.
Pak přišel ten okamžik. Nešikovný pohyb číšníka, její nepozornost – a sýrová polévka jí stekla po šatech.
Podívala se na sebe a bezradně si povzdechla: „Tohle pračka nezachrání.“
„Zaplatím vám čistírnu, přísahám!“ vyhrkl číšník vyděšeně. „Jen prosím nechoďte za vedoucím, sotva si tu práci držím… všechno uhradím!“
„A jak se asi dostanu domů?“ namítla Tereza. „Zabalená do potravinové fólie? Nebo ve skafandru? Taxikář mě v tomhle do auta nevezme.“
Podívala se do sálu. Radek stál u mikrofonu a s falešným nadšením vyřvával písničku z repertoáru populárního zpěváka. Od něj se pomoci zjevně nedočká – nebylo od něj žádné pomoci.