Jejich spor se brzy přelil i mezi ostatní. Společná parta se rozdělila na dva tábory. Někdo tvrdil, že si původně myslel, že Tereza Koubková dorazila s Radkem Kratochvílem jen pracovně, jako kolegyně, a jiní zase nechápali, o co vlastně jde, a byli přesvědčeni, že Michal Bartošek měl kamaráda nejdřív požádat o souhlas.
Nakonec se od sebe vzdálili jako lodě, které se po bouři rozplynou každá jiným směrem. Po čase se ale Radek ozval sám a navrhl, že by stálo za to staré křivdy pohřbít. Usmíření sice proběhlo, jenže vyřčená slova nešlo vzít zpět. Do toho přišly pracovní povinnosti, manželství a každodenní starosti dvou dospělých mužů. Dál se vídali, občas zašli na pivo nebo se sešli s partou, ale bez někdejší otevřenosti. Důvěra, kterou kdysi považovali za samozřejmost, už mezi nimi nebyla.
Radka navíc sžírala závist. Michal to dotáhl výš – měl lepší pozici, vyšší plat – a Tereza byla rok od roku půvabnější. Ta hořkost z něj občas prosákla ven, a právě proto se mu Michal přestal svěřovat.
Radek tak dlouho netušil, proč Michal s Terezou nemají děti. Prozradil to až alkohol.
„Víš,“ povzdechl si Michal nad sklenicí, „navenek je všechno perfektní. Práce, peníze, byt… Jenže doma je ticho. Chtěl bych, aby tam pobíhaly malé nohy, aby tě někdo vítal u dveří a objal tě kolem krku. Strašně to chci. Ale nejde to. Zkoušeli jsme kdeco. Byl jsem tak zoufalý, že jsem jel i za léčitelkou. A to jinak věřím jen medicíně.“
„Nejde to?“ zopakoval Radek a sotva skrýval zadostiučinění. Aspoň v něčem měl navrch.
Rychle však změnil výraz. „Já zas nemám kariéru. Dělám montáže, domů nosím pár korun. Manželství se mi rozpadá, žena mi možná odejde i s malou. A upřímně? Ani bych nebojoval, aby zůstala se mnou. Dítě jsou jen výdaje – postýlka, pleny, sunar… a pak ji ještě večer uspávej.“
„Zbláznil ses?“ zamračil se Michal. „Máš dceru, to je dar. A mluvíš takhle… Mně nikdo nic nedal. Doktoři říkají, že problém je ve mně.“ Dopil a únava ho přemohla. Usnul v rozkládacím křesle. Tereza si mezitím lehla v hostinském pokoji, vlastně na upraveném a zatepleném balkoně, kde měli provizorní lůžko.
Radek si po odchodu hostů začal vybíjet vztek na manželce, která v kuchyni leštila příbory. Obvinil ji z nesmyslů tak vytrvale, až se rozplakala, oblékla dceru a odjela k matce.
Pak zamířil na balkon.
Tereza se ve spánku zachvěla chladem, který sem pronikal škvírou v okně.
„Ťuk ťuk,“ ozval se Radek tiše, ale naléhavě.
Polekaně otevřela oči. „Je ráno?“ zamumlala a mžourala do tmy, kde nebylo na hodiny vidět.
„Tři čtvrtě na tři. Máme spoustu času.“
„Spoustu času na co?“ posadila se a promnula si oči. „Chceš snad teď předělávat koupelnu?“ Ještě před chvílí se jí zdálo, že vede za ruku světlovlasého chlapečka do školky, a probuzení ji zabolelo.
„Uhni,“ poručil tlumeně.
„To určitě ne,“ odsekla, ale už se zvedala, aby mu ten úzký prostor přenechala.