„Tak si lehni a drž,“ sykla na něj podrážděně. „Když už se neovládáš, aspoň ti s tím pomůžu.“
„Máš snad halucinace? Běž se vyspat!“ odsekl.
„Na nic jsem nezapomněl…“
Tereza Koubková byla na nohou dřív, než si Radek Kratochvíl stačil uvědomit, co dělá. Stála na složených polštářích, které jí nahrazovaly provizorní lůžko, a snažila se udržet rovnováhu. Pokusil se ji přitlačit zpátky, ale marně – kopala kolem sebe a bránila se. Úzký balkon neposkytoval prostor k úniku, přesto se mu vyhnula. Radek se vrhl kupředu, ona prudce ucukla stranou a on, otupělý alkoholem, ztratil stabilitu. S hlasitým žuchnutím dopadl na podlahu a zůstal tam roztažený jako vyvržený hadrový panák. Než se vzpamatoval, zabouchla za ním dveře a otočila klíčem.
Instinktivně zamířila do ložnice probudit Michala Bartoška. Když nevěděla, co dělat, vždy hledala oporu u něj. Ruka už sahala po jeho rameni, ale zarazila se. Co by následovalo? Odemkl by balkon… a Radka by zabil. Michal byl klidný muž, vyrovnaný, jenže pokud šlo o rodinu, dokázal být nebezpečně rozhodný.
Po šesté hodině ho přece jen vzbudila a balkon otevřela. Radek, střízlivější a pobledlý, působil, jako by si na noční výstup ani nepamatoval.
„Ona si ještě dovolí mě posílat k čertu! Nemá toho sebevědomí trochu moc?“ procedil mezi zuby.
Pamatoval si všechno. Každé odmítnutí, které mu Tereza kdysi uštědřila. Čekal roky, až přijde chvíle, kdy jí to vrátí – a pořádně. Když se Tereze a Michalovi konečně narodil vytoužený syn, Radek zbystřil. Něco mu nesedělo. Dlouho sbíral odvahu. Chlapec povyrostl. Radek věděl o Michalově zdravotním problému a v obličeji dítěte neviděl žádnou podobu. Při jedné návštěvě trampolínového centra nenápadně sebral pár chloupků z bundy malého. Michalovy vlasy získal snadno – prostě mu vyměnil hřeben za identický.
A pak přišel výsledek.
Radek si dal záležet, aby odhalení proběhlo co nejokázaleji. Před publikem, před přáteli. Vystoupil jako samozvaný hrdina, který čeká potlesk.
„Kdo tě o to prosil?“ zazvonily příbory o talíře, když Michal prudce vstal a zadíval se na něj pohledem, který už nepatřil příteli. Spíš bývalému příteli.
„Michale, jsi rozrušený. Chtěl jsem ti pomoct. Jednou mi poděkuješ za ten dar pravdy.“
„Za to, že jsi nás veřejně ponížil? Přepočítal ses.“
„Nech to být,“ sevřela mu Tereza paži. „Ať si všichni myslí, co chtějí.“
„Ten kluk není náš biologický syn. A tebe nenapadlo prověřit i Terezu? Je adoptovaný.“
„Ale ona ho přece donosila…“ ozvala se tiše Barbora Jandová, která stála opodál.
„To byla jen kulisa,“ odpověděl Michal klidně, až mrazivě. „Odletěli jsme rodit do Šumperku, tvrdili jsme, že se narodil o něco dřív. Ve skutečnosti jsme si ho přivezli, když mu byl měsíc. Možná je to zvláštní, ale přáli jsme si, aby to zůstalo jen mezi námi. Ne každý to pochopí. Takže díky, Radku.“