„Radku, kam se chystáš takhle za rozbřesku?“ podivila se Johana Planýová, když ucítila, že se její muž tiše zvedá z postele. Snažil se být nenápadný, aby ji nevzbudil, ale marně.
„Jen si odskočím na chatu,“ odpověděl neurčitě.
„Na chatu? V neděli ráno?“ nadzvedla obočí.
„A proč ne? Je volno.“
„Měli jsme přece domluveno, že tenhle víkend zůstaneme doma. Minulý týden jsi tam byl.“
„Napadlo mě, že není dobré nechávat dům bez dozoru. A jablka určitě zase popadala na trávník. Zajedu tam jen na skok a hned se vrátím, proto vstávám tak brzy.“
Johana se chtěla zvednout a jet s ním, ale vyhřátá peřina a pohodlí matrace ji nakonec přemohly. Přesvědčila sama sebe, že si může dopřát ještě trochu spánku, a jen mávla rukou.
„Tak jeď, když už jsi rozhodnutý. Dávej na sebe pozor. A nezapomeň zamknout branku.“
„Jasně,“ vydechl Radek Malíř s patrnou úlevou. Poslední, po čem toužil, bylo, aby si to rozmyslela a přidala se k němu. To by mu plány úplně překazilo.
Když Johana konečně vstala, připravila si klidnou snídani a s potěšením si uvědomila, že má den jen pro sebe. Do ticha bytu však zazvonil telefon.
„Sejdeme se?“ ozvala se kamarádka.
„Klidně. Přijeď ke mně,“ navrhla Johana.
Otevřely láhev vína, nakrájely sýr a pustily se do dlouhého povídání.
„Víš, nejdřív jsem byla nesvá, kam se ten můj ženich žene za úsvitu,“ přiznala Johana. „Ale teď jsem vlastně ráda, že odjel.“
„To máš teda zodpovědného chlapa,“ poznamenala kamarádka. „Máš štěstí.“
„Občas si ho sama závidím. Tak na nás! A na naše muže!“
Radek dorazil až pozdě večer.
„Kde jsou jablka?“ zeptala se Johana hned ve dveřích.
„Tady.“
Na stůl položil malý košík, sotva z poloviny plný.
„To je všechno?“
„No… víc jich nebylo.“
„A co jsi tam dělal celý den?“
„Na chatě je práce dost,“ odbyl ji. „Jsem unavený, jdu si lehnout.“
Johana ho dál nevyslýchala. Po příjemném odpoledni měla dobrou náladu, pustila si romantický film a nakonec usnula přímo u televize. Radek ji do ložnice nepřišel vzbudit.
Následující pracovní týden se vlekl. Čím víc se blížila sobota, tím byl Radek nervóznější. Nemohl přijít na způsob, jak docílit toho, aby Johana zůstala doma.
„Nevypadáš dneska moc dobře,“ poznamenal jednou a zkoumavě si ji prohlížel. „Nemáš teplotu?“
„Ne. Proč bych měla?“
„Prý se teď šíří nějaká nová viróza. Neměla by ses radši nechat zkontrolovat?“
„Radku, odkdy se tak zajímáš o moje zdraví? Je mi skvěle.“
„Kamil Bílý taky říkal, že jeho žena je v pořádku… a za měsíc byla pryč.“
„Radku!“ okřikla ho. Tyhle řeči jí byly nepříjemné. Dřív mu bylo jedno, i když ležela s horečkou. Požádat ho o čaj s citronem bylo jako vyslat ho na polární expedici. A teď taková starostlivost.
„Dobře, jen mám obavy.“
„Nejsi nemocný ty?“ vyděsila se.
„Já jsem zdravý. Ale ty bys měla víc odpočívat. Co třeba masáž? Otevřeli nový salon hned vedle.“
„Možná půjdu, až přijde výplata.“
„Dám ti peníze. Na tobě šetřit nebudu.“ Radek ji zaskočil ještě víc, když našel číslo a hned tam zavolal. „Dobrý den, rád bych objednal manželku… Máte volno v šest? Výborně.“
„Ale my jsme chtěli jet na chatu,“ připomněla.
„To neřeš, pojedu sám.“
„A co když chci jet taky?“ nechápala.
„V tomhle počasí? Venku leje. V salonu se o tebe postarají šikovné ruce.“ Pro větší přesvědčivost jí začal promasírovávat ramena.
„Tak dobře. Čím jsem si zasloužila tak ohleduplného muže?“
„Za svou andělskou povahu,“ ušklíbl se a odešel.
Venku skutečně lilo a bylo nevlídno. Přesto se rozhodl vyrazit. Třeba se na něj tentokrát usměje štěstí.
Johana si masáž užila a protože měla ještě čas, zavolala znovu kamarádce. Chtěla se pochlubit.
„No podívejme se… Radek ti jen tak platí takové rozmazlování?“ podivila se kamarádka, i když závist skrývala.
„Taky tomu nerozumím. Snad si někoho nenašel,“ zasmála se Johana.
„Jezdí o víkendech na chatu?“
„Ano.“
„Bez tebe?“
„Ano.“
„A máš jistotu, že tam opravdu je? Co když tam má milenku?“
„Vozí přece jablka a cukety.“
„Nevím, Johano. Ráda bych ti to přála, ale něco mi na tom nesedí. Na začátku léta jsi ho na chatu nemohla dostat ani párem volů. A teď? Jede v dešti i zimě. Opravdu si myslíš, že v něm vzplála taková vášeň… k jablkům?“
„Proč by nemohla? Nebo ti vadí, že ten tvůj prosedí víkend na gauči?“
„Můj aspoň leží doma, pěkně pod mým dohledem!“ odsekla ostře a mezi ženami se na okamžik rozhostilo napjaté ticho, které předznamenalo, že se jejich rozhovor může zvrtnout úplně jiným směrem.