…polovina postele prázdná a manžel nikde, poprvé ji napadlo, že za tím vším bude něco víc než jen náhlé nadšení pro zdravý životní styl.
Když toho rána zjistila, že je dům tichý a Radek nikde, vyšla ven. Našla ho opřeného o plot, jak zírá do sousední zahrady s takovým zaujetím, jako by byl najatý na hlídání cizího majetku.
„Radku! Ty sis našel brigádu hlídače? Nemám ti přinést dalekohled?“ zavolala na něj ostře, když scházela ze schodů do zahrady.
Čekala výmluvy. Trapné vytáčky. Možná další lež. Netušila však, že přijde něco úplně jiného.
„Nebudu to dál zapírat,“ vydechl. „Zamiloval jsem se.“
„Aha. To zní vážně. A do koho, prosím tě?“
„Copak to není jasné?“
„Není. Na chalupu jsi poslední týdny skoro nejezdil, dneska jsi vyrazil prý pro jablka. Jen mi nejde do hlavy, proč tě tak fascinuje zrovna sousední pozemek. Nebo se díváš jinam?“ Zarazila se. O dva domy dál bydlela osamělá paní kolem šedesátky… jiná svobodná žena v okolí snad ani nebyla.
Radek na ni hleděl s nepochopením. Bylo zjevné, že Johana je úplně vedle.
„Mluv otevřeně,“ zatlačila na něj. „Zvládnu to. Aspoň se o to pokusím.“
„Dobře. Udělal jsem chybu. Miluju Kristýnku.“
„Jakou Kristýnku?“
„Naši sousedku.“
Johana si v duchu projela všechny ženy z okolí. „Žádná Kristýna tu přece není. Přes dva domy bydlí Marcela Mareková. A vedle ní Radka Matoušeková…“
„Proboha, Kristýnu Rychlýovou!“ vyhrkl podrážděně.
Chvíli na něj jen zírala. A pak se rozesmála. Ne obyčejně – dostala záchvat smíchu, až se musela opřít o zábradlí.
„Vnučku Rychlých? Ty ses snad dočista zbláznil! Vždyť by ti mohla říkat dědo!“ Smích ji nepřecházel. Najednou jí došlo, proč na ni dívka poslední dobou koukala s jakousi úlevou. Zřejmě ji Radek svým „dvořením“ už obtěžoval.
„Chci rozvod,“ pronesl tvrdohlavě.
„Dobře,“ přikývla okamžitě. „Ale všechno připadne mně.“
„Jak všechno? A kde budu bydlet?“ vyhrkl zmateně.
„Byt i auto. Ty si nech chalupu. Aspoň budeš mít výhled přímo na svou vyvolenou.“
Její ironii přeslechl.
„Tak kdy zajdeme podat žádost?“
„Klidně hned.“
Stálo ji to obrovské úsilí, aby zůstala klidná. Celé to působilo absurdně, jako by sledovala cizí film. Milenka by ji zaskočila, ano. Ale že se její muž zahledí do devatenáctileté holky od sousedů? To by ji nenapadlo ani ve snu.
Rychle si sbalila pár věcí. Bylo jí jasné, že sem už jezdit nechce.
„Pojď, Donchuane,“ utrousila, když vyšla na verandu. „Odvez mě do bytu, sbal si kufry a běž za láskou.“
Jenže sotva dořekla, zůstala stát a znovu se rozesmála.
„Co je na tom pořád tak vtipného?“ dotkl se Radek. Čekal scény, slzy, prosby. Místo toho ho žena téměř pobaveně propouštěla. „Myslíš, že je k smíchu, že tě opouštím kvůli mladé a krásné? U ní budu první!“
„To je právě to,“ odpověděla mezi smíchem. „U mě jsi byl jediný. U té mladé krásky sotva budeš první. Možná ani druhý. Jestli se na tebe dostane místo, tak leda někde na konci seznamu. A soudě podle toho, co vidím… spíš ti připadne role komparzisty.“
Radek se otočil směrem k silnici – a ztuhl. Kristýna Rychlýová právě objímala kolem krku vysokého mladíka, který vystoupil z nablýskaného auta. Polibky a smích nenechávaly prostor pro pochybnosti. Dívka ho pak vzala za ruku a odvedla do domu.
Radek zbledl. O tomhle neměl nejmenší tušení.
Cestou do města mlčel. V bytě se dlouho nerozhoupal ani k tomu, aby začal balit. Johana to nevydržela. Beze slov mu naházela oblečení do tašky a postavila ji ke dveřím. Zbytek mu prý pošle kurýrem. Už ho nechtěla vidět.
„Johi, nemohli bychom si to ještě rozmyslet?“ zkusil tiše. „Spletl jsem se. Každý někdy uklouzne.“
„Ne každý,“ odpověděla chladně. „Jen ten, kdo si neváží toho, co má. Uvidíme se u soudu, Radku.“
Dveře se za ním zavřely definitivně.
Auto zůstalo jí – splácela ho ze svého. O byt se museli přetahovat, ale soud ho uznal jako společný majetek. Nakonec prodali jak byt, tak chalupu a peníze rozdělili. Každý si koupil menší bydlení pro sebe.
Zdálo by se, že tím je kapitola uzavřená. Jenže Radek nedokázal Kristýnu pustit z hlavy. I po prodeji chalupy si zjišťoval, co je u ní nového. Dozvěděl se, že za půl roku se provdala – a rok nato porodila dítě.
„Ženám vůbec nerozumím,“ stěžoval si později kamarádovi. „Psala mi, odpovídala na zprávy, flirtovala!“
„Radku, je jí devatenáct,“ povzdechl si přítel. „To je jiná generace. Berou to jako hru. My jsme pro ně jen… zpestření. Nic víc.“
A teprve tehdy si Radek Malíř naplno uvědomil, že kvůli přeludu zahodil skutečný život.