Nakonec se tehdy opravdu málem rozhádaly. Naštěstí ale jedna z nich včas stočila řeč jinam – začaly probírat kolegy z práce a věčné stížnosti na tchyně, takže se napětí postupně rozplynulo.
O pár dní později se Radek Malíř z chalupy vrátil nečekaně brzy. Nevypadal však ani trochu spokojeně. Praštil klíči o komodu a bez pozdravu si zul boty.
„Radku, přivezl jsi ty slíbené jablka? Říkala jsem kamarádům, že se rozdělíme,“ zeptala se Johana Planýová opatrně.
„Nepřivezl. Všechno je na kaši. Ty lijáky to zničily,“ odsekl nerudně a zmizel v obýváku k televizi.
Johana si všimla jeho podrážděnosti, ale mlčela. Zato její kamarádka jen významně pokrčila rameny. „Já bych si tam zajela a podívala se, co přesně mu tam shnilo,“ poznamenala tiše, než odešla. Ta věta v Johaně zůstala viset jako háček.
Radek byl první polovinu týdne zamračený, téměř s nikým nepromluvil. Pak ale stačila jedna jediná věta a nálada se mu rázem změnila.
„Víš, ten masér byl tak šikovný, že si to zopakuju,“ oznámila Johana lehce. „Takže na chalupu tentokrát nepojedu. Zajeď tam klidně sám.“
Radkovi se v očích mihlo potěšení. „Jasně, žádný problém. Odpočiň si,“ souhlasil až příliš ochotně.
Johana si musela dát pozor, aby na sobě nedala znát podezření. Sotva přišel víkend, vstala brzy s tím, že má objednanou ranní proceduru, a místo toho nasedla na autobus směrem k chatové osadě. Chtěla zjistit, co se tam doopravdy děje, a Radka překvapit.
Jenže překvapení čekalo spíš na ni.
Když autobus zastavil, už z dálky zahlédla před jejich domkem černé SUV, které pořídili teprve před měsícem. Tedy – pořídila ho hlavně ona. Splátky úvěru šly z její výplaty, zatímco Radek si užíval pocit důležitého muže za volantem.
Řidičák Johana neměla, zato stabilní příjem, díky němuž jim banka půjčku schválila.
Dům byl prázdný. Nikde ani stopa po manželovi. Neozýval se z kuchyně, nebyl ani na zahradě mezi záhony. Už se chystala projít okolní uličky, když koutkem oka zahlédla známou lesklou pleš.
Radek stál na sousedním pozemku a s nadšením cosi vysvětloval Kristýně Rychlýové, vnučce jejich sousedky.
„Radku, zlato! Tady jsi?“ zavolala Johana z okna. „Kristýno, ahoj!“
Radek sebou trhl tak prudce, až málem zakopl. Evidentně nepočítal s tím, že by se tu žena objevila – a už vůbec ne bez auta. Kristýna se naopak usmála.
„Dobrý den, tetičko Johano!“
Radek cosi rychle zamumlal a téměř klusem se přesunul zpět na svůj pozemek.
„Tak co, jak se vede?“ nadhodila Johana nevinně.
„Napadlo mě vyrazit dřív,“ vysvětloval zadýchaně. „Říkal jsem si, že to tu zkontroluju hned ráno a pak se vrátím domů. Abychom spolu strávili víc času.“
„To je zvláštní, měla jsem úplně stejný nápad,“ usmála se Johana. „Masáže počkají. Můj muž je přece šikovnější.“
Nastavila mu ramena a Radkovi nezbylo než začít. Masíroval bez chuti, jeho myšlenky však zůstávaly za plotem.
Druhý den vyskočil z postele sotva zakokrhal kohout a vyběhl ven.
„Kristýno! Jdu si zaběhat, nepřidáš se?“ zavolal dychtivě.
Na trávníku před sousedním domkem právě cvičila. Krátké šortky jí obepínaly boky a při každém dřepu se Radkovi tajil dech. Během jediného roku z ní vyrostla mladá žena – když ji před pár týdny poprvé zahlédl běžet po silnici, málem ji nepoznal. Dokonce ho napadlo, že sousedé dům prodali.
„Dobrý den, strejdo Radku!“ zamávala mu.
„Ahoj… ty ses ale změnila,“ vypravil ze sebe a olízl si rty.
„Vždyť mi bylo osmnáct. Minulý týden,“ zasmála se. „Dostala jsem se na sportovní školu. Chci dělat fitness trenérku. Už mám i vlastní profil, vedu online tréninky.“
„To je… působivé,“ hlesl.
„Babička říkala, že si můžete přijít pro okurky. Jsem tu teď sama, rodiče jsou v lázních a babička marodí.“
„Hned jsem tam!“ vyhrkl.
Stál nad záhonem a sledoval, jak se sklání pro zeleninu. V jeho padesátileté hlavě vířily myšlenky, které by ho samotného měly zahanbit.
„Potřebujete ještě něco?“ zeptala se bezelstně.
„Možná…“ zaváhal.
„Ano?“
„Chtěl bych shodit pár kilo. Nechceš mě trénovat?“
Kristýna si ho přeměřila pohledem. „Proč ne.“
„Tak začneme hned?“
„Jste si jistý, že to zvládnete?“
„Samozřejmě.“
„Tak tři kolečka kolem osady. Lehkým tempem.“
Radek čekal leccos, ale že ho vezme za slovo, to ne. Ustoupit by znamenalo ztrapnit se, a to před ní nemohl dopustit.
Vydržel sotva polovinu prvního okruhu.
„Kristýno, smiluj se… něco v leže by nebylo?“ sípal u branky.
„Kliky! Raz, dva, tři!“
Po několika opakováních se zhroutil do trávy.
„Dost… pro dnešek stačí. Kolik ti dlužím za ty okurky?“
„Ale prosím vás, nic,“ mávla rukou.
Její zdrženlivost i mladistvá svěžest ho definitivně odzbrojily.
„Kdy budeme pokračovat?“
„O víkendu přijedu znovu. Zatím cvičte doma. A klidně si mě přidejte na sociálních sítích.“
Radek přikývl a ještě téhož dne si její profil vyhledal. Kliknutí na tlačítko „sledovat“ mu rozbušilo srdce víc než celý ranní běh, aniž by tušil, kam ho tahle nová „motivace“ zavede.