Marek Mlynář odcházel s teatrální noblesou. Přesně takhle se vytrácí kocour, kterého vyhodili z kuchyně za krádež párku – s dotčenou důstojností, ocas vztyčený a výrazem uraženého monarchy.
Vchodové dveře za sebou práskl tak silně, až se zachvěly stěny. V prázdné předsíni ještě doznívala jeho poslední věta, kterou mi hodil přes rameno tónem samozvaného císaře:
„Ještě si po mně zasteskníš! Až pochopíš, o koho jsi přišla!“
Zůstala jsem stát uprostřed chodby s naběračkou v ruce. Připadala jsem si jako Socha svobody, jen místo pochodně jsem třímala symbol kuchyňské dřiny. Zastesknout? Marku, ty vážně netušíš, jak hodlám „trpět“. Plánuji to velmi stylově – se sklenkou suchého červeného, v tichu, které nebude přerušovat televize ani tvoje věčné: „Lenko, kde mám čisté ponožky?“
Důvod našeho dramatu byl starý jako lidstvo samo a stejně tak otřepaný. Marek zatoužil po svobodě.
Pod pojmem „svoboda“ si představoval posvátné právo muže trávit víkendy s kamarády, debatovat o světové politice a správném sušení piva, zatímco manželka – domácí multifunkční spotřebič s režimem úklid – má za povinnost vytvářet útulno, škrobit povlečení a plnit mrazák řízky.
Začalo to v pátek večer. Marek se rozvaloval na gauči jako mořská hvězdice vyplavená na břeh životních pohrom a ledabyle prohlásil:
„Lenko, příští týden má Pavel Řezník narozeniny. Jedeme s klukama na chatu. Přespíme tam. A ty bys mezitím mohla uklidit, umýt okna – je na to fakt smutný pohled. Jo, a kup dopředu maso a udělej mi řízky, ať máme co vzít s sebou.“
Pomalu jsem zaklapla knihu.
„Marku,“ odpověděla jsem hlasem, ve kterém cinkala ocel kalená léty manželství, „měli jsme jet vybrat dlažbu. Půl roku si stěžuješ, že v koupelně opadává obklad. To už jsi zapomněl?“
Protočil oči tak hluboko, až jsem se bála, že zahlédne vlastní mozkové závity.
„Ty mě dusíš!“ vybuchl a vyskočil na nohy. „Jsem chlap, nebo ne? Mám snad právo na osobní prostor! V tomhle stereotypu se nedá dýchat!“
„Nedusí tě stereotyp, ale pohodlnost,“ opáčila jsem klidně a založila si do knihy záložku. „Takže dlažbu položím sama? Nebo se přilepí silou tvého charismatu?“
Nadechl se, jako by chtěl pronést řeč hodnou antického řečníka, ale místo toho ze sebe vysypal cosi o „ženském teroru“ a „nevděku“.
„Dost!“ zařval nakonec. „Jedu k mámě! Tam si mě váží! Tam mě mají rádi! A ty… ty tu zůstaň a přemýšlej o svém chování.“
Začal pobíhat po bytě a chaoticky balit. Pohled to byl spíš komický než dramatický – do sportovní tašky naházel jednu ponožku, herní konzoli, sklenici oblíbené kávy a také můj kartáč na vlasy, který v panice popletl.
„Jen se nepřejedi maminčiných buchet,“ poznamenala jsem suše. „Johana Smutnýová je přece žena zásad.“
„Máma je svatá!“ zvolal pateticky Marek a začal si obouvat tenisky, jako by se chystal na válečné tažení, přičemž jeho odchod nabíral na stále větší dramatičnosti.