Čtvrtý den už toho měl Marek Mlynář plné zuby. Dopoledne ještě poslušně roztíral matce bedra štiplavou mastí, která páchla po terpentýnu a lepila se na prsty, ale odpoledne mu ruply nervy.
„Mami, já jsem snad svéprávný chlap. Taky si potřebuju oddechnout!“ vyhrkl.
Johana Smutnýová si teatrálně přitiskla dlaň na hruď a zhluboka si povzdechla, jako by právě vyslechla rozsudek smrti.
„Odpočinout? A z čeho, prosím tě? Z věčného lelkování?“ zpražila ho. „Manželka tě vyhodila, protože jsi pohodlný jako pařez. A jestli budeš pokračovat, poletíš i ode mě. Já potřebuju někoho, kdo mi pomůže, ne podnájemníka s nároky! Podívej se na sebe – břicho ti přetéká přes pásek, tváříš se jak naleštěná kobliha. Kdo by o tebe stál, kromě vlastní matky? A upřímně, i pro tu jsi spíš přítěž.“
To bolelo. Marek si v tu chvíli uvědomil, že jeho domnělé bezpečné útočiště je ve skutečnosti minové pole, kde každé slovo může vybuchnout.
Zatímco on doma čelil „výcviku přežití“, já si začala užívat klid. Byt bez manžela byl najednou třikrát uklizenější a zásoby v lednici záhadně nemizely přes noc. Nikdo nenechával hrnek od kávy u počítače ani drobky na gauči.
Ozvala se mi maminka, Růžena Fialaová.
„Tak co, vrátil se ten tvůj dobyvatel?“ zeptala se pobaveně.
„Kdepak. Vychutnává si mateřskou péči,“ odpověděla jsem suše.
„Mám takové tušení, že mu Johana připraví pořádnou školu života,“ uchechtla se. „Hele, Leni, napadla mě jedna věc. Stejně jsi říkala, že si chceš vzít příští týden dovolenou, ne?“
„To jo…“
„Tak přijeď ke mně už teď. A s bytem… no, poslouchej.“
Její nápad byl až ďábelsky chytrý.
Marek kapituloval pátý den. Poslední kapkou byl příkaz přebrat tři pytle staré pohanky, protože se v ní prý „něco hýbe a určitě jsou tam brouci“. Seděl nad tím s pocitem naprosté beznaděje a konečně mu došlo, že se šeredně mýlil. Lenka nebyla žádný tyran. Lenka byla ochranný štít, který ho roky bránil před realitou zosobněnou Johanou Smutnýovou.
Sbalil si tašku – přibyla do ní i dóza s mastí na záda, kterou mu matka vnutila „pro jistotu“ – a objednal si taxi. V hlavě mu už zněla slavnostní hudba návratu. Představoval si, jak velkoryse pronese: „Odpouštím ti, zlato. Jsem zpátky.“ A já mu padnu kolem krku dojetím.
Odemkl vlastním klíčem a těšil se na vůni boršče.
Uvítala ho tma. A ticho. Až nepříjemné ticho.
Prošel obývákem – prázdno. Nakoukl do kuchyně – nic. Na stole neležel talíř s večeří, na věšáku chyběla moje bunda. V koupelně zmizely všechny moje lahvičky, krémy i to podsvícené zrcadlo, které tak nesnášel.
Nejhorší rána však čekala v kuchyni. Kávovar byl pryč. Ten můj vysněný, drahý kousek, pořízený z prémie.
Marek mi okamžitě vytočil číslo. Telefon vyzváněl dlouho, skoro jako by rozmýšlel, zda má hovor vůbec spojit.
„Prosím?“ ozvala jsem se svěže, v pozadí hrála hudba.
„Lenko? Kde jsi? Jsem doma!“ vydechl podrážděně. „Vrátil jsem se a ty nikde. A lednice je prázdná! A… kde je kávovar?“
„Ach, Marku,“ zazpívala jsem sladce. „Rozhodla jsem se dát na tvou radu.“
„Na jakou radu?“ nechápal.
„No přece na tu, když jsi mi říkal, ať si zkusím bez tebe trochu postrádat.“