A tak mi došlo, že truchlit mezi čtyřmi stěnami a čekat, až si uvědomí, co ztratil, je ztráta času. Sbalila jsem si pár věcí a odjela k mamince. Na jak dlouho? To jsem nechala otevřené.
„K jaké mamince? Co tě to napadlo?!“ vyhrkl Marek Mlynář a podle tónu jsem si dokázala živě představit, jak mu cuká víčko. „Okamžitě se vrať! Nemám tu vůbec nic k jídlu!“
„Marku, vždyť jsi přece svobodný orel,“ připomněla jsem mu jízlivě. „A orli se neživí tím, co jim někdo nasype do misky. Loví. Tak si zalov. Pokud vím, v lednici zůstala půlka cibule a kečup.“
„Děláš si ze mě legraci?!“ zapištěl. „Já tu sám nevydržím! Neumím ovládat tu novou pračku! A nemám auto, abych si zajel nakoupit!“
„Ach ano, auto,“ protáhla jsem medově. „Moje auto, Marku. Vzala jsem si ho. Bude se mi hodit. S maminkou jedeme do lázní.“
„Do lázní? A co já?!“
„Ty jsi přece dospělý, soběstačný muž, který tolik toužil po vlastním prostoru. Tak si ho užij. Byt máš celý pro sebe. Nikdo ti nebude vyčítat špínu ani tě nutit vybírat obklady. Nádhera, ne?“
„Lenko, tohle je podraz!“ zařval. „Jestli se hned nevrátíš, tak já… já…“
„Co uděláš? Zase utečeš k mamince?“ rozesmála jsem se. „Mimochodem, Johana Smutnýová mi před chvílí volala. Prý jsi od ní odjel a nedodělal mytí oken. Byla dost rozčilená. Říkala, že se za tebou staví zkontrolovat, jak si hospodaříš, a přiveze ti ty tři pytle pohanky. Tak se těš na návštěvu, miláčku.“
Na okamžik se odmlčel. Určitě si představil, jak zazvoní zvonek, jeho matka vstoupí dovnitř, rozhlédne se po prázdných policích, po prachu, který jsem záměrně neutřela, a po něm – bezradném a hladovém.
„Lenko…,“ ozval se najednou tiše, hlas měl tenký jako nit. „Leničko, prosím. Já vyberu ty obklady sám, vážně. A… a klidně nepojedu ani s Pavlem Řezníkem na chatu.“
„Pozdě, Marku. Ten vlak už odjel a veze mě přímo do wellness hotelu. Klíče od schránky máš na komodě, jsou tam složenky za energie. Zaplať je, buď tak hodný. Teď jsi přece hlava domácnosti.“
Hovor jsem ukončila.
Marek zůstal stát uprostřed kuchyně, která najednou působila větší a chladnější než kdy dřív. Žaludek mu hlasitě protestoval. A právě v tu chvíli se ozval zvonek. Dlouhé zazvonění, po něm tři krátká. Nezaměnitelný podpis Johany Smutnýové.
Zíral na dveře jako zvíře zahnané do kouta. Došlo mu, že jeho vysněná svoboda není žádný romantický let nad krajinou, ale průvan v prázdném bytě, kde na něj čeká jen přísná matka a nezaplacený účet za internet.
Sklonil hlavu a šouravým krokem se vydal otevřít.
Já mezitím sešlápla plyn svého milovaného auta a nechala vítr proudit dovnitř staženým okénkem. Odnášel poslední zbytky výčitek. Vedle mě seděla maminka, spokojeně si prohlížela prospekt lázeňského resortu a usmívala se.
Někdy je potřeba nechat muže samotného s tichem, prázdnou lednicí a jeho vlastní matkou, aby pochopil, jakou cenu má teplo domova. A věřte mi, dámy, funguje to spolehlivěji než jakákoli manželská poradna.