Dveře za ním zapadly a v bytě se rozhostilo ticho tak sladké, až mi z toho málem zvlhly oči. Nalila jsem si sklenku červeného, pustila si seriál, kterému Marek s pohrdáním říkal „cukrová limonáda pro hysterky“, a objednala pizzu s ananasem – přesně tu, nad níž vždycky ohrnoval nos. Večer měl konečně šanci proběhnout přesně podle mých představ.
Marek mezitím cestoval k matce a v duchu si maloval dojemné přivítání. Představoval si, jak Johana Smutnýová otevře dveře s dojetím v očích, přitiskne ho na hruď, pohladí po řídnoucích vlasech a začne mě v duchu proklínat jako nevděčnou saň.
Jenže skutečnost mívá ve zvyku přiletět s lopatou a člověka s ní praštit rovnou mezi oči.
Johana Smutnýová, žena statná a zvyklá poroučet, ho přivítala v natáčkách a s tlakoměrem v ruce.
„Tak ses uráčil?“ zamručela místo pozdravu a ustoupila, aby mohl vejít do bytu prosyceného směsí léků a zatuchliny. „Tlak mám sto osmdesát na sto a někdo mi tu vyzvání u dveří. Co chceš? Pohádali jste se s Lenkou?“
„Mami, já bych tu… nějakou dobu pobyl. Jen krátce,“ zamumlal Marek, přičemž jeho obraz hrdého muže se scvrkával na promočeného vrabce. „Ona mě nechápe.“
„Tebe nechápe nikdo,“ povzdechla si. „Zuj se a nešlapej mi po koberci. A rovnou vezmi koš, nemůžu se ohýbat, cévy.“
Zůstal na ni zírat.
„Ale mami, já teprve přijel. Jsem vyčerpaný, mám stres…“
Podívala se na něj přes obroučky brýlí pohledem ostřejším než chirurgický skalpel.
„Stres? Stres je, když zpozdí důchod. Ty máš jen rozmary. Kbelík je v předsíni. A cestou zpátky kup chleba. Žitný.“
První dva dny připomínaly pracovní tábor. „Svatá žena“ se doma měnila v generála, který by mohl velet pevnosti.
V sedm ráno ho nebudila vůně snídaně, ale rachot hrnců a povel: „Marku! Vstávej! Ta záclona visí nakřivo už tři roky!“
Když si po obědě chtěl na chvíli lehnout s mobilem, ocitla se mu v ruce prachovka. „Utři lustr, motá se mi hlava, na štafle nepolezu!“
Večer doufal, že si zahraje na konzoli, kterou si vítězoslavně přivezl. Jenže starý televizor neměl potřebný vstup a Johana Smutnýová sledovala nekonečné pořady o testech otcovství.
„Mami, nemůžeme to přepnout? Dávají fotbal…“ zkusil třetí den opatrně.
Otočila se k němu celým tělem jako bitevní loď.
„Fotbal? Matka málem dostane hypertenzní záchvat a tebe zajímá fotbal? Sobec! Celý po otci! Ten myslel jen na sebe, dokud mi natruc neumřel!“
„Tati přece zemřel na infarkt…“
„Na svou umíněnost!“ usekla. „Radši mi namasíruj nohy, berou mě křeče.“
Marek si s teskností vybavil náš byt. Jak jsem mu bez řečí servírovala večeři. Jak mohl do tří do rána hrát svoje tanky a nikdo mu nestál za zády s hadrem ani s výčitkami. A poprvé ho napadlo, že některé věci možná nebral úplně samozřejmě jen tak náhodou.