Tereze Konečné stékaly po tvářích slzy, aniž by se je snažila zastavit. Před několika okamžiky jí na krátký čas ukázali její novorozené syny. Byli titěrní, svraštělí, s průsvitnou kůží a drobnými ručičkami, které se jim chvěly zimou i námahou. Prstíky měli roztažené do všech stran a z jejich hrdýlek se ozývalo sotva slyšitelné zapípání. Právě ten tichý, ale vytrvalý zvuk v ní probudil vlnu dojetí – narodili se příliš brzy, přesto však živí.
„Tak copak, maminko, pláčete štěstím?“ ozvala se starší ošetřovatelka, když jí pečlivě přetahovala přes ramena lehkou přikrývku. „Dala jste si zabrat, to tedy ano. Teď ale odpočívejte. Za chvíli vás převezeme na pokoj.“
Tereza zavřela oči. Únava ji vtáhla do polospánku téměř okamžitě.
Na pokoji po porodu neležela sama. Druhé lůžko už bylo obsazené ženou, u níž chyběla postýlka s miminkem. Až později se Tereza dozvěděla, že i její dítě musí zůstat v inkubátoru.
Dveře se znovu otevřely a vstoupila lékařka – robustní žena v dokonale naškrobeném čepci a zářivě bílém plášti. Působila sebejistě, téměř vznešeně. Přistoupila k Tereze a krátce se na ni zadívala.
„Jak se cítíte?“
„Docela to jde. A moji chlapci?“ vyhrkla Tereza bez váhání.
„Narodili se s velmi nízkou porodní váhou, proto jsou umístěni v inkubátorech,“ vysvětlila klidně Ivana Marková. „Na jakékoli závěry je zatím brzy. Jsou slabí, jeden z dvojčat obzvlášť. Děláme ale maximum, abychom jim pomohli zesílit.“
„Jak dlouho tu budeme muset zůstat?“
„Dokud nepřiberou alespoň na dva a půl kilogramu. Bez toho je domů pustit nemůžeme.“
„Můžu je alespoň vidět?“
„Teď ještě ne,“ odpověděla lékařka stručně.
Pak přešla k druhé pacientce, položila jí několik rutinních otázek a s hlavou vztyčenou odkráčela z pokoje.
„Terezo! Terezo!“ dolehl k ní tlumený hlas. Přistoupila k oknu a spatřila Matyáše Havelku. Stál na ušlapaném sněhu pod okny porodnice. Jakmile ji zahlédl, začal poskakovat, mával kyticí nad hlavou a bez ohledu na mráz se smál.
„Teri, děkuju ti za syny! Miluju tě!“ volal nahoru.
Usmála se a poklepala prsty na sklo. „Ty blázne, vždyť zmrzneš! Zapni si kabát!“
Její spolubydlící byla žena už pokročilejšího věku. Při seznamování se představila jako Radmila Součková. Většinu času ležela otočená ke zdi a o rozhovor příliš nestála. Tereza se zpočátku snažila navázat kontakt, ale odpovědi byly stručné a chladné. Nakonec toho nechala a jen ji tiše pozorovala.
Když Radmila vstávala z postele, pohybovala se pomalu, téměř stařecky. Nohy sotva zvedala a po podlaze je spíš sunula. Její tvář nepůsobila jen smutně – bylo v ní cosi těžšího, hlubšího. Tereza dlouho hledala správné slovo, až ji napadlo jediné: zármutek. Nikdo za ní kromě manžela nechodil, jen on jí nosil balíčky. Porodila o něco dřív než Tereza a už směla docházet svého syna kojit. Tereza ji pokaždé sledovala s tichou závistí, když odcházela z pokoje navštívit své dítě a vracela se zpět s pohledem plným nevyřčených myšlenek.