…počítala s tím, že jí bude s miminkem pomáhat, a místo toho se sama rozhodla rodit v „takovém věku“. Křičela, že pokud si dítě nechá, přestane ji považovat za matku. Vyhrožovala, že s ní přeruší veškeré styky. Její slova byla plná zloby a bodala víc než nůž. Nakonec za sebou práskla dveřmi a odešla, celá rozčilená.
Jakmile se za ní zavřelo, Radmila Součková se sesula na židli a propukla v pláč. Byla bezradná. Manžel ji přesvědčoval, že nové dítě je dar a že si ho musí nechat. Dcera však postavila kruté ultimátum. Radmila stála mezi dvěma ohni. Nakonec převážila manželova podpora – rozhodla se porodit. Když se to Kristýna Kubelíková dozvěděla, skutečně zpřetrhala kontakty. Nezavolala, nenapsala.
Měsíce ubíhaly. Bříško rostlo a Radmile začaly silně otékat nohy. Chůze jí činila potíže, pohybovala se pomalu, drobnými šouravými kroky. O dceři neměli žádné zprávy, dokonce ani netušili, zda se jí narodil vnuk, nebo vnučka. Radmilu to trápilo čím dál víc. Měla pocit, že příchodem jednoho dítěte o druhé přichází. Smutek a vyčerpání se jí vepsaly do tváře. Když konečně porodila, chlapeček byl drobný a slabý.
Její muž přicházel k porodnici téměř denně. Postával pod oknem, mával a povzbuzoval ji. Hlasitě jí vyznával lásku, aby ho slyšela. V těch chvílích se Radmile oči alespoň na okamžik rozzářily.
„Neozvala se Kristýna?“ volala na něj z okna.
Jen zavrtěl hlavou. A její výraz znovu potemněl.
„Víš, Terezo,“ svěřila se tiše Tereze Konečné, která ležela na vedlejší posteli, „proto jsem pořád tak skleslá. Mám Kristýnu moc ráda. Tolik bych chtěla vidět své vnouče… Ale asi už se toho nedočkám. Sedm měsíců se neozvala. A do toho ty moje nohy, je to čím dál horší.“
Slzy jí stékaly po tvářích. Otřela si je hřbetem ruky a pohladila světlou hlavičku synka. Tereza mlčela, ale v duchu ji zaplavilo rozhořčení. Jak může dcera žádat po vlastní matce něco takového?
Chlapeček postupně sílil a lékaři oznámili, že Radmilu brzy propustí. Jednoho rána po snídani přinesla sestra balíček s věcmi. Mezi nimi byl i lístek. Radmila jej rozechvěle otevřela, přečetla pár řádků – a rozplakala se, tentokrát úlevou.
„Terezo, psala mi dcera!“ vydechla přerývaně. „Prosí o odpuštění. Prý všechno pochopila a uznává, že jsem se rozhodla správně. Přijde mě přivítat i s malou.“
Dopis si přitiskla k tváři a dál tiše plakala. Tereze se sevřelo srdce – kolik bolesti musela tahle žena unést, než přišlo smíření.
Radmilu nakonec propustili domů a pokoj osiřel. O dva dny později však k Tereze přivezli jinou mladou maminku, jejíž děťátko také leželo v inkubátoru.
Tereza zůstala v porodnici celé dva měsíce, dokud její chlapci nepřibrali na dva a půl kilogramu. V den odchodu ji v hale čekali všichni – manžel, starší dcera, babička i dědeček. Na tvářích měli široké úsměvy a v očích radost. Tentokrát už nikdo neplakal.