Radmila Součková se každé tři hodiny pomalu vysouvala z pokoje a šouravým krokem mířila na chodbu. O svém miminku se nedozvídala nic jiného než to, co jí stroze sdělili lékaři. Tak uběhl celý týden. Při ranní vizitě se u postele Terezy Konečné zastavila primářka Ivana Marková a věcným tónem pronesla:
„Můžeme vás propustit domů. Pokud ale budete odsávat mléko a nosit ho pro děti, necháme si vás tu.“
Tereza se ocitla v těžké situaci. Děti kojit nemohla, přesto se jí spustila laktace a prsa měla bolestivě nalitá a zatvrdlá. Po slovech lékařky zatnula zuby a celé dny, často se slzami v očích, si prsa rozmasírovávala a odsávala, jen aby ji neposlali pryč. Touha zůstat nablízku synům byla silnější než bolest. Po týdnu konečně odnesla na novorozenecké oddělení první malou lahvičku se svým mlékem. Díky tomu směla v porodnici zůstat.
Od té chvíle každé tři hodiny odevzdávala sestrám pečlivě připravenou skleničku a pokaždé se s nadějí ptala:
„Nemohla bych se na své chlapce aspoň podívat?“
Odpověď byla vždy záporná. Až po měsíci, kdy svou prosbu zopakovala znovu, uslyšela nečekané:
„Pojďte dál.“
Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, že to musí být slyšet po celé chodbě. Vstoupila na oddělení. Její synové leželi každý v uzavřeném inkubátoru, drobná tělíčka propletená hadičkami. Jedna vedla do úst, další k pupíku, jiné mizely pod přikrývkou. Oči měli zavřené, jen jejich bříška se pravidelně zvedala a klesala. Ten pohled Terezu zlomil. Slzy jí samovolně stékaly po tváři, když si uvědomila, jak bezbranní a maličcí jsou.
„Co tu chcete dělat? Plakat?“ ozval se přísný hlas sestry. „Jestli se nerozchováte, už vás sem nepustím.“
Děti byly krmeny sondou, ale jednoho dne lékař navrhl, aby zkusili krmení z lahvičky. Od té doby Terezu každé tři hodiny pouštěli dovnitř. Posadili ji, podali jí jednoho z chlapců a ona opatrně přikládala dudlík k drobným rtům. Zpočátku sotva sál – síly měl jen málo. Postupně se však oba zlepšovali a začali pít vytrvaleji.
Při jednom z těchto krmení se v místnosti ocitla spolu s Radmilou. Ta držela svého syna v náručí a dívala se na něj s něhou, která jí úplně proměnila tvář. Zmizely vrásky napětí, oči jí na okamžik zazářily. Tereza se odhodlala:
„Radmilo, promiňte, že se ptám… proč jste pořád tak smutná?“
Světlo z jejího obličeje pohaslo. Chvíli mlčky krmila, jako by zvažovala, zda má mluvit. Pak tiše odpověděla:
„Nemám z čeho mít radost. Nevím, co mě čeká.“
Tereza ani nedýchala, ale další otázku pokládat nemusela. Radmila začala vyprávět sama.
Měla laskavého muže a spokojené manželství. Rok po svatbě se jim narodila dcera. Porod byl velmi těžký a lékaři jí tehdy bez obalu oznámili krutý verdikt: další dítě už mít nebude. Přitom s mužem snili o velké rodině plné dětí a smíchu – a ten sen se jim v jediném okamžiku rozpadl.