Radmila si tehdy samozřejmě prošla obdobím slz a bezmoci. Dlouho ji bolela představa, že už nikdy nebude držet v náručí další miminko. Časem se ale s osudem smířila. Říkala si, že má alespoň jednu dceru, a za tu byla vděčná. Veškerou lásku, kterou v sobě měla, soustředila právě na ni.
Jenže tím, jak byla jedináček a středobodem jejich světa, si na výjimečné postavení rychle zvykla. Pokud nebyla přímo královnou domácnosti, pak rozhodně princeznou. Vyrostla z ní sebevědomá, ale také dost rozmazlená a náročná mladá žena. Ve škole prospívala, hrála na hudební nástroj, studium jí šlo bez větších potíží. Jakmile však přišla řeč na pomoc v domácnosti, vždycky se dokázala nenápadně vytratit. To přece nebyla práce pro ni.
Odmaturvala, pokračovala na vysoké škole a po jejím dokončení se vdala. Jednoho dne pak přiběhla k rodičům celá rozzářená. „S Ondřejem čekáme miminko!“ oznámila šťastně. Radmila i její muž měli upřímnou radost, objímali ji a gratulovali.
Jenže krátce před touto novinou začaly Radmilu trápit zdravotní potíže. Nohy jí bolestivě otékaly, cítila v nich tíhu a pnutí. Pracovala jako kadeřnice, což znamenalo stát celý den bez možnosti si odpočinout. Když se večer vracela domů, sotva došla ke gauči a s úlevným zasténáním se na něj sesunula. Manžel si všiml, že něco není v pořádku, a přiměl ji vyhledat lékaře.
Vyšetření odhalilo křečové žíly na dolních končetinách. Dostala léky i doporučení, ale její stav se nelepšil. Práce zůstávala stejná, dlouhé hodiny na nohou také. Žíly začaly vystupovat tak výrazně, že nohy nevypadaly jen nehezky – chůze se pro ni stávala čím dál obtížnější. Znovu tedy zamířila k lékaři.
Chirurg byl tentokrát nekompromisní. „Bude nutná operace. Žíly je třeba odstranit. Nechte si udělat předoperační vyšetření,“ řekl a vypsal jí několik žádánek. Radmila se rozhodla, že hned ráno obejde laboratoře.
Jenže ráno sotva vstala. Přepadla ji slabost, zvedal se jí žaludek a nevolnost přešla až do zvracení. Polekaně přemýšlela, co se s ní děje. S vypětím sil se přece jen dostavila na odběry. O pár dní později dorazila na kontrolu, ale místo termínu operace ji chirurg odeslal na gynekologii.
Tam se dozvěděla něco, co jí vyrazilo dech. Byla v sedmém týdnu těhotenství.
Domů se vracela jako v mlze. Večer to manželovi oznámila. Jeho reakce byla naprosto opačná, než čekala. Nadšeně ji objal, zvedl do náruče a roztočil po pokoji. „To je přece úžasné! Budeme mít dítě!“ smál se.
„Polož mě, blázne,“ vydechla vyděšeně. „Je mi pětačtyřicet. Naše dcera čeká miminko. Jaké dítě ještě já?“
On se ale jen usmíval. „Aspoň budete spolu vozit kočárky,“ žertoval.
Téhož večera přišla dcera na návštěvu. Rodiče jí sdělili novinu – a atmosféra rázem zhoustla. Místo radosti přišel výbuch hněvu. Začala křičet, že matka musí jít na potrat. Obviňovala ji ze zrady a sobectví, protože přece počítala s tím, že jí bude s dítětem pomáhat, a ne že sama…