Matěj Blažek si všiml mladé uklízečky, která seděla schoulená v rohu chodby. Hlavu měla sklopenou a po tvářích jí stékaly slzy.
„Promiňte… mohu vám nějak pomoct? Stalo se něco? Ublížil vám někdo?“ oslovil ji tiše, aby ji nevyděsil.
Dívka sebou polekaně trhla, hřbetem ruky si rychle otřela oči a snažila se dát do pořádku.
„Omlouvám se, že vás obtěžuji. Nic se neděje, to je dobré,“ vypravila ze sebe.
„Nemáte se za co omlouvat. Opravdu jste v pořádku?“ zeptal se znovu, tentokrát s patrnou starostí v hlase.
„Ano… promiňte, musím zpátky k práci,“ odpověděla spěšně a téměř utekla pryč.
Matěj zůstal stát na místě a jen lehce pokrčil rameny. Bylo mu jasné, že bezdůvodně člověk nepláče. Cestou do kanceláře přemýšlel, jak by jí mohl pomoct, aniž by ji uvedl do rozpaků. Když se konečně posadil do svého křesla, zaklonil hlavu a pousmál se. Samozřejmě. Irena Petříčeková.
Irena pracovala ve firmě už řadu let a měla dokonalý přehled o tom, co se mezi zaměstnanci děje. Matěj si našel její číslo v diáři a zavolal jí.
„Dobrý den, paní Petříčeková, mohla byste se za deset minut zastavit u mě v kanceláři?“
Za chvíli už seděla naproti němu, držela v rukou šálek čaje a zvědavě se rozhlížela.
„Třeba jsem vás pozval jen tak na čaj,“ nadhodil Matěj s lehkým úsměvem. „Copak by si vedoucí nemohl dát čaj s uklízečkou?“
Irena se pobaveně usmála. „Ale no tak, pane Blažku. Co byste potřeboval vědět?“
„Řekněme, že jste nejlépe informovaná osoba o našem personálu,“ začal opatrně. „Jaký máte názor na tu novou uklízečku?“
„Je to hodná holka. Pracovitá, tichá. Život jí zrovna moc nenadělil, ale drží se statečně,“ odpověděla bez váhání. „Proč se ptáte?“
„Viděl jsem ji před chvílí plakat. Když jsem se zeptal, utekla,“ vysvětlil.
Irena se zamračila. „Není divu, že brečí. Říkala jsem jí, ať si nevšímá těch našich načančaných panenek. Některé mají víc rtěnky než rozumu. Nela Benešová si všechno moc bere.“
„Takže jí někdo ubližuje?“ zbystřil Matěj. „Jak je to možné?“
„Začalo to hned, jak nastoupila. Ostatní jsou vyparáděné, značkové oblečení, drahá kosmetika… a ona? Přirozeně hezká, ale skromná. A to některým vadí. Pohrdají její chudobou, vysmívají se jí. Slabší kus je pro ně snadný terč,“ řekla Irena otevřeně. „Copak chlapi to nedělají stejně? Jakmile vycítí slabinu, hned ji využijí.“
Matěj podobné intriky na pracovišti nesnášel. Když už se však rozhodl věc objasnit, pokračoval: „Čím konkrétně ji ponižují?“
„Narážejí na její vzhled a oblečení. Posmívají se jí, říkají jí královna ze zapadákova nebo hadrářka. Nemá na módní boty ani nové kabáty, tak si z toho dělají zábavu,“ povzdechla si Irena.
„Tohle se děje mezi lidmi s vysokoškolským vzděláním?“ podivil se Matěj. „Nemůžete se mýlit?“
„Nemýlím. Dokonce jsem jednu z nich varovala, ať toho nechá. Jenže jim to připadá strašně zábavné,“ odpověděla bez obalu.
„A co její osobní situace? Je opravdu tak složitá?“ zajímal se dál.
Irena přikývla. „Má nemocnou maminku. Úřady jí nepřiznaly invalidní důchod, takže nepracuje, ale léky stojí spoustu peněz. Nela Benešová se snaží uživit obě. Bere, co může, jen aby měly z čeho žít. Je šikovná, jen na další studium jí nezbývá čas ani síla.“
Matěj se zadíval z okna a v hlavě mu vířily myšlenky. Připadalo mu nepochopitelné, že i v dnešní době dokážou lidé být tak bezohlední k někomu, kdo už tak nese těžký osud, a v tu chvíli cítil, že nad tím nemůže jen mávnout rukou.