Bylo jasné, že od Radka dnes večer nic čekat nemůže. Měl dost vypito a sotva stál na nohou. Tereza Koubková v duchu proklínala celý tenhle „skvělý nápad“ vyrazit mezi lidi a horečně přemýšlela, jestli se má vydat domů pěšky, nebo se prostě rozbrečet přímo u vchodu do podniku.
„Odvezu vás,“ ozval se vedle ní Michal Bartošek a pronesl to s tak samozřejmou galantností, až ji to na okamžik zaskočilo.
„Musím něco dát na sedadlo, ať vám ho nezničím…“ namítla rozpačitě.
„To opravdu neřešte.“
„Já přinesu nějaké vyřazené ubrusy, máme jich plný sklad,“ skočil jim do řeči číšník, který si přál jediné – aby zmizeli dřív, než se objeví vedoucí a začne se vyptávat.
Polévka na šatech mezitím zaschla a několik starých ubrusů ochránilo čalounění auta před pohromou. Michal ji dovezl až k jejímu domu. U vchodu posedávaly sousedky na lavičce a s pobavenými úsměvy je okamžitě označily za „mladý pár“. Tereza cítila, jak jí hoří tváře.
„Tak to byl povedený večer,“ poznamenal Michal lehce ironicky.
„Naprostá senzace,“ opáčila. „Aspoň budu mít jednou co vyprávět vnoučatům – jak jsem si chtěla rozšířit okruh přátel a místo toho jsem odjela cizím autem, vonící po burgerech a sýrové omáčce.“
„Tak proto jsem měl pocit, že cítím omáčku,“ zasmál se.
Chvíli přešlapovala, pak se odhodlala. „Zkusíme to někdy znovu? Za lepších okolností?“
„Ty nejsi s Radkem?“ zeptal se přímo.
„S Radkem? Vůbec nevím, co komu navykládal. Znám ho sotva pár dní a i to jen tak pracovně. O nějakém vztahu nemůže být řeč. Po tom, co dnes předvedl s Klárou Hrdličkovou u karaoke, už vůbec ne. Pronesl snad deset přípitků na mou krásu, a pak se mi celý večer vyhýbal. Neodvedl mě, nezajímal se. Nejsem tak zoufalá, abych se o něj ucházela. Chtěla jsem jen mezi lidi.“
Žádné morální dilema v tom neviděla. Nepřišla na rande, ale do společnosti. A i kdyby přišla, Radek se bez rozpaků přesunul ke Kláře a tvářil se, že je to samozřejmost.
Jenže Radek to později viděl jinak.
Když se dozvěděl, že spolu Tereza a Michal začali chodit, rozhořčil se. „Myslel jsem, že jsme kamarádi, a ty mi takhle bodneš kudlu do zad,“ vyčítal Michalovi. „A ještě to ani neskrýváte!“
„A co bychom měli skrývat?“ ohradil se Michal klidně. „Vážím si přátelství a nikdy bych ti nikoho nepřebíral. Jenže tady nebylo koho přebírat. Přišla s tebou jako kolegyně.“
„To se ti hodí tvrdit! Od tebe bych to nečekal. O ní si myslím svoje…“
„Jestli o mé přítelkyni budeš mluvit takhle, tak se nemáme o čem bavit,“ přerušil ho Michal ostře. „Zkusil ses o ni zajímat, to ano. Ale jen zkusil. Pár lichotek, pár přípitků – a pak ses věnoval Kláře. O jakém přebírání mluvíš, když jste spolu nevydrželi ani pět minut?“
„Jasně, ještě ji obhajuj.“
„Nemusím ji obhajovat. Nic špatného neudělala.“
Tím rozhovorem se mezi nimi něco definitivně zlomilo. Dlouholeté přátelství dostalo trhlinu, která se rychle rozšířila, a brzy se ukázalo, že jejich spor nezůstane jen mezi nimi.