„Dneska zůstaneš doma,“ prohlásil chladně Radek Tkadlec, když si před zrcadlem upravoval kravatu k nejlepšímu obleku. „Na firemní večírek tě brát nebudu. Nehodlám se tam s tebou ztrapňovat.“
Miroslava Němecová mu bez jediného slova podala sako, uhladila mu límec a jen tiše přikývla.
„Taxi už čeká dole,“ řekla měkce a u dveří na něj pohlédla s oddaností, která bila do očí. „Zpátky si ho objednáš sám, ano?“
„Klíče vyndej ze zámku, ať nás nevzbudíš,“ dodala ještě starostlivě.
Radek si ji přeměřil od hlavy k patě, dětem ledabyle zamával a bez dalšího slova odešel.
„Míro, to si děláš legraci? Ty ho fakt necháš jít samotného?“ ozvala se pobouřeně Veronika Kratochvílová, která přijela na týden na návštěvu. Chování švagra jí leželo v žaludku od prvního dne.
„Jde přece na firemní večírek. Co je na tom?“ nechápala Miroslava.
„Ty vážně nevíš, co se na takových akcích děje?“
„Ale prosím tě. Loni šel taky sám.“
„No jasně,“ protáhla ironicky Veronika. „A chodí sám často?“
„V podstatě pořád. Máme děti, někdo s nimi být musí. Celý rok pracoval, zaslouží si trochu zábavy s kolegy.“
„A ty si nezasloužíš nic? Sedět večer u televize a jít spát se slepicemi?“
Miroslava se tiše zasmála. „Se slepicemi ne. V deset uspím děti, pak uklidím, osprchuju se… kolem půlnoci jsem hotová.“
„To snad není pravda! Ty tam máš být s ním.“
„Proč? Mně je doma dobře.“
„Protože jinak si tam může někoho najít.“
Veronika si odfrkla. „Radek si žije jako v bavlnce. Od osmi do pěti v práci, žádné přesčasy. A doma? Ty kolem něj kroužíš jak služka.“
Začala ji napodobovat: „Radku, nechceš čaj? Kolik cukru, Radku? Uvařila jsem ti tvou oblíbenou polévku. Vana už je napuštěná, pěna přesně tak, jak máš rád.“ Pak zvážněla. „Jsi jeho žena, nebo hospodyně?“
„Jen se o něj starám. To je přece normální,“ bránila se tiše Miroslava. „Až se vdáš, pochopíš.“
„Tak to radši zůstanu sama. Tvůj příklad mi stačí,“ odsekla Veronika. „A víš co? Taky máš právo si vyrazit. Oblékni se, já pohlídám děti.“
„Radkovi by se to nemuselo líbit…“
„Přestaň konečně myslet jen na něj. Pohni se.“
Miroslava váhala, ale sestra ji nenechala vycouvat. Vytáhla ze skříně své šaty, pomohla jí s líčením, natočila vlasy a postavila ji před zrcadlo.
„Vidíš? Vypadáš skvěle. Adresu znáš?“
„Jistě. Vždyť jsem mu objednávala taxi.“
„Tak si ho objednej taky a jeď.“
Miroslava ještě naposledy zkontrolovala děti, vzala kabelku a s lehce rozechvělým srdcem vytočila číslo na dispečink. Když položila telefon, věděla, že tentokrát večer neskončí jako obvykle doma u uklízení, ale vydá se na místo, kam ji Radek rozhodně nečekal.