Miroslava se nadechla a tiše, téměř prosebně pronesla: „Nelíbí se ti, jak vypadám? Snažila jsem se kvůli tobě…“
Udělala k němu krok. „Jsi unavený? Můžu ti pomoct.“
„Nesahej na mě. Zvládnu to sám,“ odstrčil ji Radek Tkadlec tak prudce, až zavrávorala. Beze slova pak zmizela v ložnici.
Druhý den ji Veronika Kratochvílová zastihla v kuchyni.
„Proč si tohle necháš líbit?“ spustila zostra. „Sbal si věci, vezmi děti a odejdi. Podej žádost o rozvod.“
Miroslava se trpce usmála. „A kam půjdu? Přemýšlela jsem o tom mockrát. Kdo mě bude chtít se dvěma dětmi? Kdo si mě vezme na krk?“
„Ty se slyšíš?“ vydechla Veronika nevěřícně.
„Slyším. A moc dobře vím, jak to je. Na výběr nemám.“
„A proto se před ním tak ponižuješ?“
„Když se mu znelíbím, nedá mi peníze,“ odpověděla klidně, ale v očích měla bezmoc. „Z čeho bych zaplatila oblečení, jídlo, kroužky? Víš, kolik dneska všechno stojí?“
„Existují alimenty.“
„On si obstará potvrzení o minimální mzdě a dostanu pár korun. A z toho máme žít?“ zavrtěla hlavou. „Musím vydržet, dokud děti nepovyrostou a já si nenajdu práci.“
Uplynulo několik měsíců a doma bylo jen hůř. Radek někdy nepřišel přes noc vůbec, jindy spustil křik kvůli maličkosti.
Když Veronika přijela znovu na návštěvu, zaslechla z předsíně jeho zvýšený hlas. Vběhla dovnitř.
„Dost!“ postavila se mezi ně. „To, že ti porodila děti, ti nedává právo po ní řvát!“
„Já tu rodinu živím,“ odsekl chladně. „A ty stojíš v mém bytě.“
„A co jako? Vyhodíš mě?“
„Klidně.“ Popadl ji pevně nad loktem a vystrčil ze dveří. Pak se otočil k manželce. „A jestli se mě zastaneš, poletíš za ní.“
Miroslava mlčela. Když Radek zmizel v ložnici, podala sestře kabelku a sotva slyšitelně zašeptala: „Promiň.“
Veronika odešla a dlouho se neozvala.
Jednoho večera Radek utrousil: „Připrav mi věci. S kolegy jedeme na pár dní pryč.“
„A my?“ vyhrkla Miroslava vzdorovitě. „My bychom taky chtěli jet.“
„Co byste chtěli, je mi jedno,“ mávl rukou. „Sbal mi kufr a nic nezapomeň.“
Tentokrát se však rozhodla neustoupit. Připravila oblečení nejen jemu, ale i sobě a dětem. Všechno naskládala ke dveřím, potom potomky oblékla.
„Jsme připravení. Můžeme vyrazit,“ oznámila nahlas.
Radek vyšel do předsíně a zůstal stát. „Kam se chystáte?“
„S tebou,“ usmála se napjatě Miroslava. „My přece chceme jet taky.“