„Tak si to tam pořádně užij,“ zavolala za ní ještě Veronika Kratochvílová a na rozloučenou jí zamávala z okna.
Miroslava Němecová vystoupila z taxíku před restaurací, kde se konal firemní večírek společnosti, v níž pracoval Radek Tkadlec. Budova byla slavnostně osvětlená, u vstupu postávali hosté v elegantním oblečení a smáli se. Jakmile chtěla projít dovnitř, zastavila ji žena z ochranky.
„Kam máte namířeno? Dnes je tu uzavřená společnost,“ pronesla úředním tónem a ukázala na ceduli s nápisem Firemní akce.
„Já vím. Můj manžel je uvnitř. Jdu za ním,“ odpověděla Miroslava a snažila se usmát.
„Jméno?“
„Radek Tkadlec.“
Žena přejela seznam pohledem. „Tkadlec tu skutečně je, ale… moment, prosím.“ Otočila se a zmizela za dveřmi sálu.
Návrat trval několik nekonečných minut. Miroslava mezitím cítila, jak jí tuhne úsměv na rtech.
„Pan Tkadlec zde manželku nemá,“ oznámila ochrankářka chladně. „Zkuste jinou historku.“
„To není možné. Zavolejte ho, on vám to potvrdí,“ vydechla Miroslava.
„Už jsme s ním mluvili. Řekl nám, že žádnou ženu nemá. Nezdržujte, prosím.“
Ta slova ji zasáhla tvrději než facka. Chvíli na ženu jen hleděla, jako by čekala, že se zasměje a řekne, že šlo o omyl. Místo toho se od ní odvrátila a začala vpouštět další hosty, kterým na zápěstí připínala identifikační pásky.
Miroslava zůstala stát stranou. Lidé přicházeli, odcházeli, bavili se. Ona tam ale neměla místo.
Vrátit se hned domů? To nedokázala. Jak by Veronice vysvětlila, že ji vlastní muž zapřel?
Nakonec se pomalu vydala pěšky noční ulicí. Šla bez cíle, jen aby oddálila okamžik, kdy bude muset něco říct nahlas. Studený vzduch ji štípal do tváří, ale ani to ji neprobralo z otupělosti.
Když otevřela dveře bytu, Veronika ještě nespala.
„Mirko? To je nějak brzy… a ty nejsi ani trochu připitá,“ podivila se.
Miroslava si bez odpovědi sundala kabát a tiše řekla: „Nalijeme si víno?“
Sedly si ke кухyňskému stolu. Jedna sklenka vystřídala druhou. Veronika se vyptávala, ale odpovědí se nedočkala.
„Buď mi řekneš, co se stalo, nebo jdu spát,“ povzdechla si nakonec.
Miroslava sklopila oči. „Nepustili mě dovnitř.“
„Jak to myslíš? Vždyť jsi měla zavolat Radkovi.“
„Volala jsem. Nezvedl to. A u vstupu mi řekli, že jim oznámil, že žádnou manželku nemá.“
Hlas se jí zlomil. Slzy, které dosud držela, se konečně rozlily.
„Já se přece vždycky snažila… všechno jsem dělala pro něj. Nikdy mě nikam nebral. A teď… on se za mě stydí. Asi jsem pro něj ošklivá. Tlustá. Jen přítěž, se kterou musí žít.“
Veronika na ni nevěřícně zírala. „Že s tebou musí žít? Prober se, Mirko! Od takového chlapa bys měla utéct co nejdřív.“
Miroslava chtěla něco namítnout, ale v tu chvíli práskl v předsíni dveřmi někdo další. Okamžitě vstala a vyšla naproti manželovi.
„Kde jsi byla?“ ozval se Radek Tkadlec drsným tónem.
Veronika už se chystala vyjít z kuchyně a postavit se za sestru, když ji zarazilo, jakým pohledem se na Miroslavu podíval.