„A co teď budeme dělat, Radímku? Jak z toho ven?“ vzlykala Stanislava Bartošová a s nešťastným výrazem hleděla na svého zetě.
Radim Kratochvíl přešlapoval z nohy na nohu a marně hledal vhodná slova. Slzy žen ho vždycky zaskočívaly a uváděly do rozpaků.
„Nějak to zvládneme… ono se to časem srovná,“ odpověděl nakonec tlumeně.
Oslovení Radímku slýchával od dětství jen od své babičky Libuše Konečné. Ta si ho vzala k sobě, když mu bylo deset let a jeho rodiče tragicky zahynuli při autonehodě. Vychovala ho sama.
Celý život pracovala jako kuchařka v závodní jídelně. Nikdy si nevydělala velké peníze, ale vnukovi dávala všechno, co měla – péči, něhu i pocit domova. Zemřela ve chvíli, kdy Radim oslavil pětadvacáté narozeniny.
Tou dobou už šel v jejích stopách. Vystudoval gastronomii a nastoupil do téže jídelny, kde kdysi vařila ona.
Byl to pohledný, dobrosrdečný mladík, jen trochu při těle a spíš uzavřený do sebe. U žen příliš nebodoval, a proto ho naprosto vyvedlo z míry, když ho jednoho dne oslovila nová mzdová účetní.
„Ahoj, já jsem Renáta Holubová,“ usmála se na něj. „Nezašel bys dneska do kina? Mají tam premiéru.“
„Já… nevím,“ zamumlal rozpačitě.
„Tak je domluveno,“ přerušila jeho koktání rozhodně. „V devět před kinem. Budu tě tam čekat.“
S lehkým úsměvem se otočila a přidala se ke kamarádkám, které postávaly u brány závodu.
Radim zůstal stát jako přimražený. Nedokázal pochopit, co se právě odehrálo.
Celé odpoledne váhal, zda se na schůzku vydat, nebo jestli nejde o hloupý žert. Nakonec však zvítězila zvědavost – a možná i naděje.
Když dorazil, Renáta si ho pobaveně prohlédla. „Aspoň kytku jsi mohl přinést,“ rýpla si.
„Já… napadlo mě to, ale—“
„To nevadí. Příště mi to vynahradíš,“ prohlásila a bez okolků ho vzala pod paži. Pak ho vtáhla dovnitř.
Po první návštěvě kina následovaly další schůzky. Jednou kavárna, jindy procházka parkem, pak koncert. Renáta byla iniciativní a Radim se nechával vést.
Uběhl měsíc a ona už se zabydlovala v jeho skromném dvoupokojovém bytě, jako by tam patřila odjakživa. Jemu to nevadilo. Líbila se mu – snad jen její neutuchající proud slov byl občas vyčerpávající. Jenže zamilovaný muž takové drobnosti přehlíží.
Další měsíc přinesl překvapení.
„Tak co uděláš?“ zeptala se Renáta a přimhouřila oči. „Necháš mě, nebo si mě vezmeš?“
„Proč bych tě měl nechávat?“ vyhrkl zmateně. Novinku o těhotenství nestihl ještě ani vstřebat.
„To se přece někdy stává,“ pokrčila rameny. „Dobře, takže půjdeme za mámou. Seznámíš se s ní. A nedělej takový výraz, není to žádná saň.“
Matka Renáty, šedesátiletá Stanislava Bartošová, se ukázala být laskavou ženou, nápadně připomínající Radimovi jeho babičku. Nikdy se nevdala a dceru přivedla na svět ve svých sedmatřiceti letech – jak sama říkala, prostě proto, že chtěla dítě.
Celý život pracovala jako zdravotní sestra v místní nemocnici a ani po odchodu do důchodu nezahálela – vypomáhala v soukromé klinice.
Radima si oblíbila téměř okamžitě. Začala mu říkat Radímku a synku, a on jí už po několika týdnech spontánně začal oslovovat mami.
Renáta jejich vzájemné náklonnosti přihlížela s pobaveným odfrknutím. „Vy dva jste se teda našli,“ utrousila nejednou.
Po svatbě se mladí nastěhovali ke tchyni a Radimův byt pronajali.
Když přišel čas, Renáta porodila zdravého chlapce. Dostal jméno Matyáš Strnad – a jeho příchod obrátil jejich dosavadní život zase o kus dál.