Matyáš rostl jako z vody. Byl to klidný, usměvavý chlapeček, téměř nestonal a v noci spal tak tvrdě, že si Renáta mohla po dlouhé době skutečně odpočinout. Když mu byl rok, bez větších obav se vrátila zpátky do práce. Zdálo se, že jejich domácnost funguje bez potíží – alespoň navenek.
Napětí se však začalo nenápadně hromadit.
„Radime, všichni přece říkají, že vaříš skvěle. Proč pořád trčíš v té závodní jídelně?“ narážela na něj Renáta čím dál častěji. „Zkus nějakou lepší restauraci nebo kavárnu.“
„Mně to tam vyhovuje,“ bránil se klidně. „Znám to prostředí, lidi… a směny mám takové, že jsem víc doma s Matyášem.“
„Tobě to možná stačí,“ odsekla. „Ale výplata je směšná. Máme dítě, Radime.“
„Nikdo u nás nestrádá,“ odpověděl pevně.
„Nejde jen o přežití! Chtěla bych jet k moři, koupit si auto… žít trochu jinak.“
Na to už většinou nereagoval. Stáhl se do sebe, zamračil se a mlčel. Renáta pak demonstrativně práskla dveřmi a zmizela. Nikdo přesně nevěděl kam. Když se vracela, měla dobrou náladu a na čas přestala tlačit na změnu jeho zaměstnání.
Snad jediná Stanislava Bartošová tušila, odkud vítr vane. Mlčela však. Zetě si vážila a obávala se, že kdyby promluvila, rodinu by to definitivně rozbilo.
Přesto k tomu po třech letech došlo.
„Odcházím od tebe,“ oznámila Renáta jednoho večera chladně. „Poznala jsem muže, který se o mě i o Matyáše dokáže postarat.“
Radim na ni nevěřícně hleděl. „Co to říkáš? To myslíš vážně?“
„Kolikrát jsem tě prosila, abys našel lépe placenou práci?“ zvýšila hlas. „A ty jsi mě neposlouchal. Tak si teď žij sám, když nedokážeš zajistit rodinu.“
„A Matyáš?“ vydechl.
„Zůstane se mnou. A ještě něco – s Igorem Hradeckým se stěhujeme do jiného města. Takže nám prosím nedělej problémy s rozvodem.“
Téhož dne to oznámila i matce. Stanislava dceru přemlouvala, aby si všechno ještě promyslela, ale Renáta byla rozhodnutá. Rozhovor skončil tak dramaticky, že musela přijet sanitka. Když se Stanislava po několika dnech vrátila domů, byt zel prázdnotou – dcera i vnuk byli pryč.
Tehdy se poprvé před Radimem rozplakala. Naříkala, co si teď počnou. On ji tišil, i když sám sotva držel pohromadě.
Rozvod proběhl během měsíce. Renáta odjela s Matyášem a Igorem – který byl ve městě původně jen pracovně – téměř tisíc kilometrů daleko, do jeho rodného kraje.
Radima nejvíc bolela ztráta každodenního kontaktu se synem. Přesto se snažil zůstat silný, hlavně kvůli Stanislavě. Přestěhoval se zpět do svého bytu, ale tchyni volal denně a často se u ní zastavoval – něco opravit, nakoupit nebo si jen sednout u čaje.
„Radímku, takového muže měla moje dcera, a sama si to pokazila,“ říkávala smutně Stanislava. „Jsi hodný a spolehlivý. Nevím, co bych si bez tebe počala.“
„Ale prosím vás, mami,“ odpovídal rozpačitě. „Mám vás rád. Pomoci vám je pro mě samozřejmost.“
„Kdybys cokoli potřeboval ty, stačí říct,“ naléhala. „Udělám pro tebe první poslední.“
Vždy jen zavrtěl hlavou. Pomoc nevyžadoval. Až zhruba rok po rozvodu se mezi nimi odehrál rozhovor, který všechno posunul jiným směrem.
Jednoho odpoledne si Stanislava všimla, že je nějak zamyšlený a nesvůj. „Radímku, poslední dobou jsi nějaký ustaraný. Děje se něco?“ zeptala se tiše a pozorně se na něj zadívala.