„A Igor teď na tohle prostě nemá kapacitu,“ dodala Renáta po krátké odmlce. „Proto bych chtěla, aby Matyáš nějaký čas bydlel u tebe. V září nastupuje do první třídy a bude potřebovat víc péče a dohledu.“
Radim i Stanislava na ni zůstali hledět v naprostém úžasu. Něco takového by je ani ve snu nenapadlo. Myšlenka, že by chlapec žil s nimi, jim připadala téměř neskutečná.
„Samozřejmě,“ vyhrkli téměř současně. „Rádi se o něj postaráme.“
Když Renáta odjela, snažil se Radim syna uklidnit. „Uvidíš, maminka se brzy vrátí,“ řekl konejšivě.
Matyáš však zavrtěl hlavou. „Nevrátí,“ odpověděl tiše, ale pevně. „Slyšel jsem Igora, jak říkal, že ho už nebaví mě živit a snášet cizí dítě ve svém domě. Máma si myslí, že bez mě to budou mít jednodušší.“
Radima bodlo u srdce. „To ses určitě přeslechl,“ namítl, i když si sám nebyl jistý. „Všechno se srovná, uvidíš.“
Nakonec se rozhodli, že bude praktičtější, když budou všichni bydlet společně. Nebylo to snadné – prodej dvou bytů, vyřizování hypotéky, sáhnutí do úspor – ale vyplatilo se. Po několika měsících se přestěhovali do prostorného bytu nedaleko školy, kam Matyáš nastoupil.
Následující rok plynul překvapivě klidně. Chlapec prospíval, smál se, a i když mu maminka občas chyběla, nedával to znát. Radim i Stanislava si zvykli na nový rytmus života a domov naplnil dětský smích.
Pak se jednoho dne ozval zvonek.
Renáta vstoupila do bytu, rozhlédla se kolem sebe a přejela interiér hodnotícím pohledem. „Tak vy jste se tu zařídili opravdu pohodlně,“ poznamenala. „A kde je vlastně moje část?“
„Jaká část?“ nechápala Stanislava. „Tenhle byt jsme koupili z peněz, které jsme měli my s Radimem. Tebe se to nijak netýká. Navíc jsi přece přihlášená u svého manžela – toho, kvůli kterému jsi opustila syna i skvělé manželství.“
Renáta mávla rukou. „To si ještě vyjasníme. Ale jako matka mám právo tady bydlet se svým dítětem. Kde má pokoj?“
Radim i jeho bývalá tchyně zůstali chvíli beze slov.
„A proč nejsi u Igora?“ zeptala se nakonec Stanislava.
„Rozešli jsme se,“ odpověděla Renáta bez emocí. „Přišel o firmu. K čemu je mi chlap bez peněz?“
A tak se nastěhovala k nim. Práci si nehledala, tvářila se, že se věnuje synovi, ale Matyáš se jí spíš vyhýbal. Atmosféra v bytě postupně houstla.
Po půl roce začala být Renáta podrážděná a výbušná. Jedno odpoledne, když se jí zdálo, že Matyáš nezvládá domácí úkoly podle jejích představ, mu v návalu vzteku uštědřila facku.
„Zbláznila ses?“ vybuchl Radim, který byl jinak klidný člověk. „Co to děláš?!“
„Nepleť se do toho! Je to můj syn a budu si ho vychovávat, jak uznám za vhodné!“ odsekla.
„Je to i můj syn,“ ohradil se ostře. „A v mém domě na něj ruku zvedat nebudeš.“
„Všichni mi lezete na nervy!“ křičela. „Samá dokonalost – starostlivý tatínek, obětavá babička, hodný Matyášek. Nedá se na vás dívat!“
Ve dveřích dětského pokoje se objevila Stanislava. „Tak se tedy nedívej,“ pronesla chladně. „Dveře jsou tamhle.“
„S radostí,“ procedila Renáta mezi zuby. Za tichého balení kufru a Matyášova tlumeného pláče si sbalila věci. „Igor mě vzal zpátky. Zase se mu daří. Klidně si tu žijte bez mě.“
Od té doby se v bytě objevuje jen zřídka. Přijede dvakrát do roka, pár dní stráví s Matyášem, ubytuje se v hotelu a pak zase odjede. O tom, že by si ho vzala k sobě natrvalo, už nemluví. Zdá se, že Igorův postoj k „cizímu dítěti“ se příliš nezměnil.
A tak Matyáš zůstal tam, kde měl skutečný domov – u otce a babičky, kteří ho nikdy nepřestali považovat za to nejdůležitější ve svém životě.