Když se Kristýna Kovářová dozvěděla, že se její maminka chystá znovu vdát, neprotestovala. Radek Malíř na ni působil slušným dojmem – byl klidný, rozvážný, vždy se k ní choval přátelsky a s respektem. K její matce se choval pozorně a s něhou, což Kristýna nedokázala přehlédnout. Přesto si jako patnáctiletá dívka stanovila jasnou podmínku.
„Mami, proti svatbě nic nemám. Strýc Radek je dobrý člověk. Stejně jednou odejdu studovat na vysokou a zůstala bys sama. Takhle budeš mít někoho vedle sebe. Ale teď… teď bych chtěla bydlet u babičky.“
Maminku její rozhodnutí zaskočilo. „Jak u babičky? Vždyť ti je teprve patnáct, nejsi plnoletá. Jak bych tě mohla nechat bez dohledu?“ odmítala to rázně.
Kristýna se však nedala. „Nebudu přece sama. Budu u babičky Stanislavy Jelínekové. Tebe přece taky vychovala sama, tak se postará i o mě. A jestli máš strach, tak úplně zbytečně. Už jsme si volaly a ona je nadšená, že k ní přijedu.“
„Takže vy jste to probraly beze mě,“ povzdechla si maminka, v jejím hlase se mísilo zklamání s lítostí.
„Věř mi, že takhle to bude lepší pro všechny. I když je Radek férový chlap, pro mě je to pořád cizí muž.“
Maminka si těžce oddechla a zrovna v té chvíli zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Stanislava Jelíneková.
„Tak co, domluvily jste se?“ ozval se z telefonu energický hlas. „Myslím, že u mě jí bude dobře. Víš přece, jak svou vnučku miluju. Copak bych si s téměř dospělou slečnou neporadila?“
„Já vím, mami,“ odpověděla tiše. „Jen to mateřské srdce…“
„Neboj se. Zvládla jsem vychovat tebe, zvládnu i ji. Postarám se o ni.“
Po skončení hovoru už Kristýna balila kufr s nadšením a lehkostí. „Mami, opravdu si nedělej starosti. Bude to skvělé,“ usmívala se.
Stanislava Jelíneková rozhodně nebyla žádná přehnaně laskavá stařenka z pohádky. Bývalá učitelka matematiky měla pevnou ruku i jasné zásady. A Kristýna? Ta byla tvrdohlavá a temperamentní. Občas mezi nimi přeskočila jiskra, někdy si nerozuměly. Jenže babička byla nejen přísná, ale i moudrá, a nikdy nedovolila, aby drobné spory přerostly v něco vážného.
Když se pohádaly, často ještě téhož večera babička tiše vstoupila do vnuččina pokoje, pohladila ji po kudrnatých vlasech a začala vyprávět nejrůznější příběhy – někdy pohádky, jindy smyšlené historky ze života. Kristýna se postupně uklidnila, usmála se a usnula, jako by žádná hádka ani nebyla. Někdy ale přišla s omluvou sama. Uvědomila si, že byla nespravedlivá, a chtěla to napravit.
V takových chvílích koupila babiččiny oblíbené bonbony, uvařily si čaj a všechno bylo zase v pořádku. Tak spolu žily až do chvíle, kdy Kristýna musela z města odejít a vydat se vlastní cestou, která jí měla otevřít úplně novou kapitolu života.