Kristýna Kovářová se tehdy rozhodla sama. Vystudovala vysokou školu ve stejném městě, kde vyrůstala, a po promoci nastoupila do zaměstnání. Nadšení jí ale dlouho nevydrželo – výplata byla sotva dostačující. Kolegové jí jednou mezi řečí vyprávěli o velké firmě v Jeseníkách, kde prý panují skvělé vztahy, schopné vedení a především mnohem lepší finanční ohodnocení.
„Babi, prosím tě, nezlob se na mě a zkus mě pochopit. Odjedu daleko, to ano, ale budeme si volat, psát, zůstaneme v kontaktu,“ vysvětlovala jí opatrně.
Stanislava Jelíneková jí jemně přejížděla rukou po kudrnatých vlasech. „Kristýnko, opravdu musíš tak daleko? Copak si tady nenajdeš něco slušného?“
„Zkusila jsem to,“ namítla vnučka. „Nejdřív zkušební doba, potom nejnižší pozice a plat skoro směšný. Za pár korun se přece nedá začít budovat budoucnost.“
„Ale vždyť jsi teprve po škole, zkušenosti se musí sbírat postupně,“ trpělivě ji přesvědčovala babička. „Nikdo nezačíná nahoře. A člověk by měl zůstat tam, kde má kořeny.“
Kristýna si však stála za svým. Chtěla víc – zajímavou práci, vyšší příjem, pocit, že se posouvá kupředu. Sbalila si kufr a odjela.
Na novém místě se jí skutečně dařilo. Získala solidní pozici, výplata byla víc než uspokojivá a k tomu jí firma poskytla ubytování, takže nemusela shánět podnájem. Když obdržela první mzdu, měla radost jako malé dítě. Cestou z práce zašla do obchodu, koupila si různé dobroty a nezapomněla ani na oblíbené bonbony Stanislavy Jelínekové.
Večer si uvařila čaj, rozložila sladkosti na stůl a najednou ji přepadl zvláštní pocit prázdna. Seděla sama v tichém pokoji a došlo jí, že nemá s kým tu radost sdílet. Babiččiny bonbony zůstaly ležet v misce nedotčené.
Dny ubíhaly. S maminkou i babičkou si telefonovala téměř denně, vyprávěla o práci a plánech. Peníze neutrácela bez rozmyslu, chtěla si našetřit na auto – část z vlastních úspor, část případně na úvěr. Jenže jak se říká, člověk míní a život mění.
Jednoho dne jí zazvonil telefon. Volala maminka. Hlas měla podivně zlomený.
„Kristýnko… babička dnes ráno zemřela. Stanislava Jelíneková… její srdce to nevydrželo.“
„Mami, cože? Jak se to mohlo stát?“ vyhrkla se slzami v očích.
„Měla nemocné srdce, ale nechtěla nás zatěžovat. Věděla jsem, že na tom není nejlépe, ale netušila jsem, že to přijde tak náhle. Nikdy si nestěžovala.“
Zpráva ji zasáhla jako rána. Ztratit člověka, který pro ni znamenal domov, bylo děsivé. Seděla v taxíku na cestě na letiště a po tvářích jí stékaly slzy.
„Je vám špatně? Můžu nějak pomoct?“ zeptal se řidič soucitně.
„Ne, děkuju… tohle za mě nikdo vyřešit nemůže,“ odpověděla tiše. Věděla, že se naplno rozpláče až doma, ale v tu chvíli nedokázala slzy zastavit a jen bezmocně hleděla z okna na ubíhající světla města.