Myšlenky jí vířily hlavou a nedaly se utišit. Jak se to mohlo stát tak rychle? Na pohřeb dorazila pozdě – letadlo mělo zpoždění kvůli husté mlze a odlet odkládali celé hodiny. Nestihla poslední rozloučení s člověkem, který pro ni znamenal jistotu a lásku. Ta výčitka ji bodala u srdce víc než cokoli jiného.
Když teď stála přede dveřmi bytu, který na ni Stanislava Jelínková ještě za života přepsala, svírala v dlani klíče a neměla odvahu je zasunout do zámku. Ten prostor najednou působil cize, přestože tu strávila polovinu dětství. Nakonec se zhluboka nadechla, otočila klíčem a vstoupila dovnitř. Přivítalo ji ticho tak hluboké, až jí zalehlo v uších.
Možná bude nejlepší byt prodat, napadlo ji. Pomalu prošla do obývacího pokoje a klesla do křesla, které měla odjakživa nejraději. Vzpomínky se začaly vynořovat samy. Babička ji pokaždé vítala s úsměvem a volala: „Kristýnko, běž si umýt ruce, dám vařit vodu na čaj.“ Ten hlas jako by ještě dozníval mezi stěnami.
Teď tu však nebylo nic než prázdno. Ticho bylo tak tíživé, že si instinktivně přikryla uši, jako by se před ním chtěla schovat. Po chvíli se přinutila uklidnit. Musí přece rozhodnout, co dál. Pohled jí padl na fotografii na komodě – ona a Stanislava Jelínková na ní stojí objaté a smějí se do objektivu. Byly to šťastné časy.
Náhle ji vyrušil sotva slyšitelný zvuk, cosi jako slabé zapípání. Zpozorněla. Odkud to přichází? Srdce se jí rozbušilo a na okamžik ji napadlo, že z bytu uteče. Vtom se pootevřely dveře skříně a vykoukla zrzavá kočičí hlava.
„Proboha… kdo jsi?“ vydechla překvapeně, když zvíře vyskočilo ven.
Vybavila si, že jí babička vyprávěla o toulavé kočce, která se jí přidala cestou z nákupu a už zůstala. Pojmenovala ji Amálie Brňáková, protože ji našla v květnu.
„Amálie!“ zvolala Kristýna Kovářová radostně. Kočka k ní přiběhla, otřela se jí o nohy a zamířila do kuchyně. Po pár krocích se ohlédla, jako by ji zvala za sebou. „Aha, tak ty máš hlad,“ usmála se skrz slzy.
Nechápala, jak mohla zůstat v bytě sama. Patrně se při cizích lidech schovala do skříně. Vtom se znovu ozvalo slabé písknutí. Amálie se otočila, vyskočila zpět do skříně a vzápětí začala jedno po druhém vytahovat dvě drobná, rezavá koťata, sotva stojící na tlapkách.
„No to snad ne… tady je celá rodina,“ vydechla Kristýna. Kočka si lehla k mláďatům a začala je krmit.
„Panebože, co si s vámi počnu?“ zamumlala bezradně. Bylo zřejmé, že koťata přišla na svět teprve nedávno. O péči o zvířata nevěděla téměř nic, natož o novorozených koťatech. Vzala telefon a na internetu vyhledala kontakt na nejbližší veterinární ordinaci. Po krátkém hovoru domluvila návštěvu lékaře u sebe doma.
Za nějaký čas se ozval zvonek.
„Dobrý den, volala jste veterináře?“ ozvalo se ode dveří.
Na prahu stál sympatický muž, o pár let starší než ona.
„Ano, prosím, pojďte dál,“ odpověděla a ustoupila stranou. „Tady jsou,“ dodala tiše a nechala ho projít do pokoje.