…ukázala směrem ke kočce a drobným klubíčkům přitisknutým k jejímu břichu.
„Co se přesně děje? Jmenuji se Ondřej Šimon,“ představil se mladík, zatímco si klekal k pelíšku.
„No… narodila se koťata. Tedy té kočce,“ vysvětlila rozpačitě Kristýna Kovářová.
Lehce se pousmál. „To jsem si všiml. Spíš mě zajímá, s čím konkrétně potřebujete pomoct. Je některé z nich slabé nebo nemocné?“
„Právě že nevím. Vypadají v pořádku, jen…“ Kristýna se na chvíli odmlčela a pak ze sebe vysypala všechno – o smrti babičky Stanislavy Jelínekové, o tom, že nestihla pohřeb, i o tom, jak ji příchod nového života zaskočil v nejméně vhodný okamžik.
Ondřej jí trpělivě a dopodrobna vysvětlil, jak se o kočku po porodu starat, jaké krmivo zvolit a čeho si v následujících dnech všímat. Pomohl jí přesunout pelíšek dál od okna, kde bylo tepleji, a na lístek přehledně sepsal seznam věcí, které by měla pořídit ve zverimexu. Kristýně se viditelně ulevilo – koťata se krmila sama a ona bude muset myslet jen na dospělou kočku a na Amálii Brňákovou, o kterou se starala.
Možná to bylo tím, že svou práci dělal s opravdovým zaujetím, anebo ho zaujala sama Kristýna, každopádně si při odchodu nenápadně poznamenal její telefonní číslo. Hned druhý den dopoledne jí zavolal.
„Jak se daří celé té vaší kočičí smečce?“ zeptal se mile. „Nechybí vám s něčím pomoc? Mohl bych se večer zastavit.“
„Zatím je všechno v klidu. Ale přijďte, budeme rádi,“ odpověděla bez váhání.
Toho večera spolu dokonce vyrazili na krátkou procházku do parku. Ondřej vyprávěl historky ze své praxe a mluvil o zvířatech s takovým nadšením, že ho Kristýna poslouchala se skutečným zájmem. Překvapilo ji, jak moc ji to baví – dřív si o sobě nikdy nemyslela, že má k tvorům kolem sebe tak blízko. Setkání se začala opakovat a z nenápadných návštěv se postupně stal vztah. Nakonec Kristýna poslala e‑mailem výpověď ze zaměstnání, aby mohla zůstat natrvalo tam, kde se cítila doma.
Čas běžel rychle. S Ondřejem už mluvili o svatbě jako o samozřejmosti. Kristýna oznámila mamince, že brzy přijedou, aby jí představila budoucího zetě. Radost v jejím hlase byla nepřehlédnutelná. Společně také navštívili hřbitov, kde odpočívala Stanislava Jelíneková, a objednali důstojný náhrobek. Když byl pomník hotový, postála Kristýna s kyticí v rukou před hrobem své babičky.
„Odpusť mi, babi. Možná jsem neměla odjíždět. Třeba bys tu ještě byla… Vrátila jsem se už napořád. A nezlob se na mě. Mám Ondřeje a chceme se vzít,“ zašeptala, položila květiny a jemně přejela prsty po fotografii na kameni.
Tu noc se jí o babičce zdálo. Stály spolu uprostřed rozkvetlé louky plné kopretin a z jejího pohledu vyzařoval klid.
„Děkuju ti, Kristýnko, za Amálii. Vždycky jsem věděla, že máš dobré srdce. Nevyčítej si nic, nezlobím se. Milovala jsem tě ze všech nejvíc. A muž po tvém boku bude stát za to, tomu věř. Buď šťastná. Teď už musím jít… ty se mnou ještě nemůžeš,“ usmála se a rozplynula se v bílém světle.
Kristýna se probudila s pocitem lehkosti a míru. Do okna pronikalo ranní světlo a začínal nový den. Za týden si měla brát Ondřeje.