— To, co po mně chcete, už vážně přesahuje všechny meze drzosti. Okamžitě se seberte a opusťte můj dům! — Veronika Tesařová prudce otevřela vstupní dveře dokořán.
— Váš syn mi už rok visí na krku. A teď si snad myslíte, že si na svá křehká ramena naložím ještě zbytek rodiny? Nejsem žádný tažný kůň! — vyštěkla a podala užaslé tchyni kabát.
— Ty sis snad úplně popletla pojmy. Když se rozdávala svědomitost, stála jsi asi ve frontě na nestydatost! — probodla ji Veronika znechuceným pohledem.
— Veroniko, co to vykládáš? — zabručela Ivana Bednářová a ani se nehnula z místa.
— Je tak těžké pomoct bratrovi vašeho syna? Peněz máte tolik, že by je slepice nezobaly. — Tchyně přejela očima po moderně zařízeném obývacím pokoji, kde luxus doslova křičel z každého rohu.
— Ano, vydělávám slušně. Ale vy se k mým penězům chováte asi jako sníh k Sahaře — vůbec k sobě nepatří. — Veronika zvýšila hlas. — Proč bych měla financovat rekonstrukci bytu bratra mého manžela? Je snad bezmocný?
— Teď prochází těžkým obdobím. Už tři měsíce nemůže najít práci. Byt mají rozkopaný, všechno stojí napůl. A s malým dítětem žijí uprostřed staveniště… — Ivana si teatrálně povzdechla, jak měla ve zvyku pokaždé, když žádala o peníze.
Kdykoli tchyně potřebovala finanční výpomoc, následoval stejný scénář: hluboké vzdechy, nářky nad krutým osudem a dlouhé stížnosti na nespravedlivý svět.
Veronika většinou neodolala. Sice se hádala, brblala a protestovala, ale nakonec částku poslala. Tentokrát však bylo všechno jinak. Dnes se rozhodla říct jasné ne. Ivana Bednářová tak poprvé od snachy slyšela odmítnutí.
— To, že váš druhý syn je líný a neschopný, opravdu není moje starost. Prý nemůže najít práci… — Veronika zůstávala stát ve dveřích a nedala tchyni šanci projít dál.
— Myslíte si, že mně padají peníze z nebe? — stiskla rty. — Napadlo vás někdy, že pokaždé, když vám něco dám, musím o to víc pracovat? Přemýšlela jste o tom vůbec někdy?
— Já jsem tě přece nikdy o nic zásadního nežádala. Jen drobnosti… — namítla Ivana a položila si kabát na malou skříňku v předsíni, jako by se chystala zůstat.
— Drobnosti? — Veronika se ironicky zasmála. — Minulý měsíc jsem vám koupila novou pračku. O dva měsíce dřív jsem přispěla padesáti tisíci na vaši dovolenou. V říjnu jsem zaplatila zimní pneumatiky vašemu manželovi. To jsou ty vaše drobnosti?
Tchyně zaváhala, ale Veronika ji nenechala promluvit.
— Nebo se pomoc počítá až od chvíle, kdy po mně chcete víc než milion? — V jejím hlase už nebyla jen podrážděnost, ale otevřený hněv.
— Je čas odejít. Čím déle tu stojíte, tím víc mi lezete na nervy. — Přistoupila k ní, vzala kabát a vtiskla jí ho do rukou. Bez dalších okolků ji vyvedla za práh a rázně zavřela.
— Všechno řeknu tvému muži! Jak se chováš k jeho matce! Vlastní rodině jsi odmítla pomoct! — sykla Ivana, než zmizela ve výtahu.
— Nejste moje rodina! — zavolala za ní Veronika.
— A jestli to takhle půjde dál, brzy jí nebude ani váš syn! — dodala a zabouchla dveře.
Opřela se o ně zády a zhluboka se nadechla.
— Úplně si pletou pojmy. Nebudu sponzorovat celou jejich rodinu. Nejsem žádná kasička, kterou stačí zatřást. — Otevřela okno, aby vyvětrala těžký parfém, jenž po tchyni zůstal ve vzduchu.
Pak si vzala knihu a snažila se začíst. Oči klouzaly po řádcích mechanicky, aniž by vnímala obsah. Čas plynul, hodiny ubíhaly, a ona si toho sotva všimla.
Krátce po osmé se ozval klíč v zámku. Domů přišel její manžel Matěj Moravec. Na rozdíl od svého bratra zaměstnání měl, jenže jeho výplata sotva pokryla základní výdaje. Žít z peněz své ženy mu však nikdy nečinilo potíže — bral to jako samozřejmost.
Sklon k pohodlnému životu na účet druhých v něm zřejmě zakořenil už dávno.
— Veroniko, proč jsi nepomohla mojí mámě? — spustil hned ve dveřích útočně.
Zvedla oči od knihy a klidně se na něj podívala.
— A s čím konkrétně? — zeptala se vyrovnaně.
— No přece… Máma tě prosila o peníze na rekonstrukci bytu mého bratra.