Myšlenky jí vířily hlavou jako splašené.
„Potřebuje peníze. Na něco konkrétního,“ docházelo jí postupně.
„Celou dobu bydlel u mě, tvrdil, že je bez koruny, a přitom si potají odkládal stranou. Žil z mých peněz.“
A pak ji bodla další otázka, ještě bolestivější než ty předchozí:
„Kdo je vlastně nejdůležitější žena v jeho životě?“
Veronice Tesařové vyhrkly slzy vzteku. Tělem jí projížděl třes, který nedokázala zastavit. Od půlnoci až do čtyř do rána jen ležela s otevřenýma očima a přehrávala si každý detail posledních měsíců. Usnula až nad ránem a probudila se teprve kolem poledne, otupělá a s těžkou hlavou.
„Rozvod je jistý,“ řekla si pevně, sotva vstala z postele. „Ale dřív musím zjistit, co přede mnou ten zbabělec tají. Říkal, že zítra zaplatí nějaké peníze. Tak zjistím kam.“
S tím zamířila do sprchy a snažila se smýt ze sebe pocit ponížení.
Celý den pak strávila úklidem. Drhla, rovnala, prala – jako by mohla vydrhnout i vlastní zklamání. Když se večer Matěj Moravec vrátil od rodičů, přivítala ho klidně, téměř mile. Nedala na sobě nic znát. Rozhodnutí odejít už v ní uzrálo, ale nehodlala mu dát jediný důvod k podezření.
V pondělí zrušila všechny schůzky. Jakmile Matěj odešel do práce, vyklouzla za ním. Den předtím mu nenápadně vložila do tašky malý přívěsek s lokátorem, který koupila pod záminkou dárku. Teď sledovala jeho pohyb v telefonu.
Zavolala si taxi a nechala se vézt podle mapy. Nejprve zastavil u banky. „Samozřejmě,“ sevřelo se jí hrdlo. Potom pokračoval k moderní administrativní budově. Veronika zůstala sedět v autě opodál a pozorovala vstup.
Sotva uplynulo pár minut, objevila se před budovou i její tchyně, Ivana Bednářová, a spěšně zmizela uvnitř.
„Takže i ona je do toho zapletená,“ procedila mezi zuby. „Kryje ho. Celá rodinka táhne za jeden provaz.“
Nechápala, co by tam mohli vyřizovat. Když po čtvrthodině oba vyšli ven, počkala ještě chvíli a pak vystoupila z vozu.
V přízemí si přečetla seznam firem. „Tiskárna… taneční studio… prodej oken… svatební agentura… překladatelská kancelář…“ Zamítala jednu možnost za druhou. „Modelingová agentura? Fotografické studio? Ne.“
„Přejete si něco, paní?“ oslovil ji ostražitě muž z ochranky.
„Manžel tu byl s maminkou a zapomněli jeden dokument,“ odpověděla pohotově. „Poslala mě, abych ho vyzvedla.“
„Byli u developerské společnosti. Oddělení prodeje nemovitostí,“ přikývl strážný. „Potřebuji občanský průkaz.“
Příjmení měla stejné jako Matěj, takže nikdo nic nezpochybňoval. Dostala návštěvnickou kartu a instrukce, kam jít.
„Dobrý den, manžel tu byl před chvílí se svou matkou. Prosil, abych vyzvedla kopii smlouvy,“ usmála se na recepční v kanceláři.
Mladá žena ochotně přikývla, vytiskla dokumenty a vložila je do složky.
Veronika si je otevřela až venku, když čekala na další taxi. S každou přečtenou větou jí tuhla krev v žilách.
Třípokojový byt v novém rezidenčním projektu v Brně. Osmdesát čtyři metrů čtverečních. Záloha uhrazena. Dokončení stavby za šest měsíců. Majitelka: Ivana Bednářová.
„Tak sem šly ty peníze,“ zašeptala nevěřícně. „Když jsem mu pomáhala, když jsem platila účty, on spořil na byt pro maminku.“
V dokumentech stálo i číslo – čtyři miliony korun jako počáteční vklad. Čtyři miliony.
Složku sevřela tak silně, až se papíry zkroutily.
Nechala se odvézt na okraj města k domu Matějova bratra, Přemysla Sedláčka.
„Žádná rekonstrukce se tu určitě nekoná,“ přemítala cestou. „Jen potřebovali rychle nasbírat velkou částku na ten byt.“
Auto zastavilo před upraveným domem se zbrusu novou fasádou a čerstvě položenou dlažbou. O žádném provizoriu nemohla být řeč.
„Veroniko? Co ty tady?“ vyšel Přemysl z branky s rozpačitým úsměvem.
„Jela jsem kolem a vybil se mi telefon,“ zalhala bez mrknutí oka. „Řidič nemá nabíječku. Můžu si ho u tebe na chvíli dobít?“
„Jasně, pojď dál,“ ustoupil stranou.
Vešla dovnitř a pomalu se rozhlížela po pečlivě zrekonstruovaném interiéru. Nové podlahy, kuchyňská linka na míru, moderní koupelna.
„Tohle má být ta finanční tíseň?“ problesklo jí hlavou.
Otočila se k němu a klidným hlasem se zeptala: „Přemysle, tvoje maminka mluvila o probíhající rekonstrukci. Já jsem měla za to, že už je všechno dávno hotové.“