…na rekonstrukci bytu tvého bratra.
— Na opravu jeho bytu, a tys ji odbyla. A ještě jsi byla nepříjemná. — Matěj si ji změřil nespokojeným pohledem a bez vyzvání prošel do obývacího pokoje. — Jsi vůbec v pořádku?
Veronika pomalu odložila knihu na konferenční stolek.
— Něco mi uniká… Ty se jí opravdu zastáváš? Myslíš vážně, že mám platit renovaci bytu tvého bratra? — víčko knihy zaklaplo hlasitěji, než zamýšlela.
— Každý z rodiny přispěl. Tak to mezi námi chodí. Držíme při sobě, pomáháme si. — Matěj se usadil na gauč a sepjal ruce, jako by přednášel naučenou řeč. — Rodiče dali částku, rodiče jeho ženy taky, já jsem přidal své… Teď je řada na tobě.
— To je zajímavé. — Na rtech se jí objevil ironický úsměv. — Když šlo o novou pračku, zimní pneumatiky nebo jejich dovolenou, peníze najednou nebyly. Ale jakmile tvůj bratr zatoužil po novém obkladu v koupelně, zázračně se našly.
Odmlčela se a zadívala se na něj pozorněji.
— A ještě zajímavější je, odkud sesbral peníze ty. Kdykoli je potřeba něco zaplatit doma, tvá kapsa zeje prázdnotou.
Matěj si povzdechl.
— Víš přece, že pracuju jako makléř. Jednou je zakázka, podruhé není. Včera se mi podařilo pronajmout byt a první, co jsem udělal, bylo, že jsem poslal peníze mámě. — Sundal si hodinky a položil je na stůl, jako by tím chtěl dodat svým slovům váhu.
Veronika si založila ruce na prsou.
— U tebe je „dočasně bez peněz“ už trvalý stav. Za poslední rok si nepamatuju měsíc, kdy bys přinesl domů víc než čtyřicet tisíc. Já vydělávám půl milionu měsíčně. — Překřížila nohy a opřela se hlouběji do křesla. — Mezi námi je finanční propast široká jako celá republika.
Její hlas ztvrdl.
— Už rok tě v podstatě živím. Oblečení kupuju já. Tvůj starý dluh z doby před svatbou jsem splatila já. U moře jsme byli za moje peníze. Tak mi řekni, kdo je tady vlastně „hlava rodiny“? Hraješ si na alfa samce?
Matěj odvrátil pohled.
— Nejsem žádný alfa samec. Jen teď nemám štěstí. Rozjede se mi projekt a budu vydělávat miliony. A to, že jsi teď odmítla pomoct… to si zapamatuju. Až se věci otočí. — S těmi slovy zamířil do ložnice, čímž spor jednoduše ukončil.
Neměl argumenty, tak zvolil ústup a nechal si pocit posledního slova.
— Nejdřív bys měl přijít na to, jak ten tvůj projekt vlastně spustíš! — zavolala za ním Veronika. Vztek jí zatemňoval mysl. — Nejsi schopný ani dítě mi udělat…
Ta věta zůstala viset ve vzduchu. Bylo jí pětatřicet a po dítěti toužila čím dál víc. Matěj, o pět let mladší, se už rok vymlouval na stres, únavu, nevhodné období.
Téhož večera si Veronika stanovila jasnou hranici: její peníze už nebudou sloužit jako bankomat pro jeho příbuzné. Vytáhla ze skříně náhradní ložní prádlo, rozložila sedačku v obýváku a rozhodla se, že půjde spát dřív než obvykle. Potřebovala klid.
Jenže místo klidu přišel šok.
Krátce po půlnoci se probudila a zamířila na toaletu. Když procházela chodbou, všimla si proužku světla z kuchyně. Zastavila se. Matěj tam tiše mluvil do telefonu.
— Ne, nic netuší. Jsme skoro u cíle. Pozítří pošlu celou částku. Už mám téměř všechno pohromadě.
Ztuhla. Každé slovo k ní doléhalo až nepříjemně jasně.
— Neboj se. Jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na světě. Říkal jsem ti, že to zařídím. Všechno bude v pořádku, — šeptal naléhavě.
Veronice se sevřel žaludek.
Nejdůležitější člověk? A kdo je tedy ona?
Přitiskla si dlaň na ústa, aby nevydala ani hlásku, zatímco on pokračoval.
— Letos se mi podařilo naspořit víc než kdy dřív. Měla jsi pravdu… Přestěhovat se do Veroničina bytu byl skvělý nápad. Díky tomu můžu odkládat víc stranou. Fakt díky za radu. — Ozvalo se cinknutí sklenky; nalil si víno.
Veronice se zatočila hlava. Takže to bylo promyšlené? Přestěhování, řeči o společné budoucnosti, o rodině…
Když hovor skončil, rychle se vrátila do obýváku a lehla si, jako by spala.
Spiknutí.
Vzali se — a on už tehdy něco plánoval?
Využil ji.
Ležela nehybně, ale srdce jí bušilo tak silně, až měla pocit, že ho musí slyšet i přes zavřené dveře. Myšlenky se jí v hlavě roztočily jako splašené, narážely jedna do druhé a vytvářely obraz, který byl čím dál děsivější.