„Ano, většinu jsme dokončili už loni,“ odpověděl Přemysl klidně. „Zbývá jen třetí patro, ale tam to nespěchá. Zavolám kamarádovi a během pár týdnů to doděláme.“ Spokojeně se rozhlédl po obývacím pokoji. „Podívej, jak se to povedlo.“
Veronika Tesařová sotva přikývla. V hlavě jí však hučelo jediné: Takže žádná finanční krize. Prudce se otočila, rozloučila se jen strohým kývnutím a zamířila zpět do Brna.
„Tak tohle ti neprojde, Matěji Moravče,“ procedila mezi zuby, když seděla v taxíku. „Celý rok jsi mě tahal za nos. To ti nikdy neodpustím.“
Doma neplýtvala časem. Otevřela skříň, vytáhla dvě velké cestovní tašky a bez sentimentu do nich naházela manželovy věci – oblečení, boty, složky s dokumenty. Pak si v mobilu otevřela aplikaci pro sdílení polohy. Tečka na mapě blikala u vyhlášené brněnské restaurace v centru.
„Samozřejmě,“ ušklíbla se.
Kufry naložila do dalšího taxíku a nechala se odvézt přímo tam. Přes prosklenou stěnu podniku jasně viděla Matěje i jeho matku, Ivanu Bednářovou. Seděli u slavnostně prostřeného stolu, připíjeli si a tvářili se víc než spokojeně.
Bez váhání rozrazila dveře. Číšníci na ni překvapeně zavolali, ale ona si razila cestu mezi stoly a obě zavazadla s rachotem postavila vedle jejich místa.
„Veroniko? Co tady děláš?“ vyskočil Matěj, celý zbledlý.
Neodpověděla. Rozepnula kabelku, vytáhla kopie kupní smlouvy na byt a hodila je před něj. Listy papíru dopadly přímo do talíře s polévkou. Vývar se rozstříkl, mastná tekutina potřísnila Ivaninu bílou halenku a kus krevety sklouzl Matějovi na kalhoty.
V místnosti zavládlo ticho.
„Tak vy jste se opravdu zbláznili,“ vydechla Veronika, ale vzápětí zvýšila hlas. „Parazite, lháři, vyžírko! Rok jsi žil z mých peněz. Tvrdil jsi, že se ti v práci nedaří, že sotva splácíš dluhy. A přitom sis bokem spořil na byt pro svou matku!“
Pohled plný opovržení pak stočila k Ivaně. „A vy? Klidně jste přijímala moje peníze, místo abyste si vzala hypotéku. Opravdu si myslíte, že váš syn by si za jediný rok vydělal čtyři miliony?“
Hosté u vedlejších stolů ani nedýchali.
„Koupila jsem vám pračku, zaplatila zimní pneumatiky, dovolenou u moře,“ pokračovala rozechvělým, ale pevným hlasem. „Mobil, notebook, oblečení – všechno šlo z mého účtu. A on mi mezitím brečel na rameni, jak je na tom špatně.“
Matěj se nadechl k obraně, jeho matka také otevřela ústa, ale Veronika je zarazila gestem ruky.
„Mlčte! Teď mluvím já.“
Zhluboka se nadechla. „Podávám žádost o rozvod. Najdu si nejlepšího právníka v Brně a dostanu zpět každou korunu, kterou jsi ze mě vytáhl. Tvoje věci jsou tady.“ Kopla do jednoho z kufrů, až se po podlaze posunul.
„A jestli se mě ještě jednou pokusíš kontaktovat nebo se ke mně přiblížíš, budeš toho litovat. To, že jsi chlap a máš víc síly, ti nedává právo mě využívat. Nikomu to nedovolím. Tobě už vůbec ne.“
Popadla talíř s polévkou a bez dalšího varování jeho obsah vylila Matějovi na košili. „A tímhle končí i ta vaše slavnost.“
S hlavou vztyčenou odešla z restaurace. Za jejími zády zůstalo dusivé ticho.
Rozvod proběhl rychle. Najatý advokát byl natolik schopný, že Matějův otec musel prodat auto, aby pokryl finanční vyrovnání. Matěj se nakonec vrátil k rodičům a dodnes hledá ženu, která by byla dostatečně poslušná a majetná, aby ho i jeho rodinu zabezpečila. Splácení hypotéky není záležitostí pár měsíců – a vhodná kandidátka se zatím neobjevila.
Asi po půl roce potkala Veronika muže, který byl sebevědomý, úspěšný a především samostatný. Choval se k ní s respektem a péčí, o jaké dřív jen snila. Narodila se jim dcera a podle přátel žije Veronika ve spokojeném manželství.
Když se jí nedávno kamarádka zeptala na Matěje, jen se pousmála.
„Nikdo nevstoupí do našeho života náhodou,“ řekla tiše. „Někdo nám přinese štěstí, jiný nás naučí být silnějšími.“
Po krátké odmlce ještě dodala:
„Trpělivost je sice ctnost. Ale život je příliš krátký na to, abychom dlouhodobě snášeli něco, co nás ničí.“