„Navrhuju, abychom žili ve třech,“ oznámil mi Radim Moudrý naprosto klidně, jako by šlo o koupi nové pohovky. „Vždycky jsem si to tak představoval. Ivano Urbanová, proč se tomu bráníš? Mám to promyšlené do detailu. Lucie Tesařová se nastěhuje sem, k tobě domů. Pomůžeš jí před porodem, a až se dítě narodí, budeme ho společně vychovávat. Naše dítě. Je to přece ideální řešení! Já se budu dál věnovat malování, ty rozšíříš podnikání. Finančně nám nic chybět nebude.“
Radim uměl okouzlit. Když mě požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že právě s ním konečně poznám opravdové štěstí. Bylo mi dvaatřicet a začínala jsem si připouštět, že čas na rodinu neúprosně běží. V práci se mi dařilo, ale v lásce jsem měla smůlu. Kvalitní chlapi jako by zmizeli z trhu už dávno a mně došlo, že jsem příliš dlouho upřednostňovala kariéru.
Vlastnila jsem prosperující kosmetický salon, bydlela ve dvoupatrovém domě, šperkovnice mi přetékaly drahými kousky, před domem stálo luxusní auto a šatna připomínala menší butik. Měla jsem všechno, co se dá koupit — jen ne pocit naplnění. A partnera po svém boku už vůbec ne. Za sebou jsem měla nekonečnou sérii schůzek s podivíny, mamánky a věčnými snílky bez ambicí. Po tolika zklamáních jsem si připadala, jako bych prošla peklem vztahů, a představa, že s někým z nich budu budovat rodinu, byla spíš noční můra než plán.
Ano, nároky jsem měla vysoké. A nestyděla jsem se za to. Mohla jsem si dovolit vybírat. Moje dlouholetá kamarádka Lenka Malířová, která se vdávala velmi mladá a dnes o svém manželství mluvila bez iluzí, mi jednou řekla něco, co mi utkvělo v paměti:
„Nikdy si nezačínej s chlapem bez peněz. Nikdy, slyšíš? Z bídy se láska dlouho živit nedá. Podívej se na mě. V osmnácti jsem si vzala Miroslava Navrátila. Z lásky, jasně. Byla jsem přesvědčená, že to spolu dotáhneme daleko. Že se vypracujeme. Jenže realita? Zůstali jsme tam, kde jsme začali.“
Její příběh jsem znala téměř nazpaměť. U jejich začátků jsem byla. S Miroslavem Navrátil jsem se seznámila už na vysoké — byl z obyčejných poměrů, studoval s vyznamenáním a profesoři mu předpovídali zářnou budoucnost. Lenka tehdy věřila, že po jeho boku ji čeká výjimečný život.
Současně se kolem ní točil i jiný muž — syn vlivného podnikatele. Neustále jí nosil drahé dárky, zval ji do luxusních restaurací a nevzdal se ani po opakovaných odmítnutích. Lenka mi o něm často vyprávěla.
„Je mi nepříjemný,“ svěřovala se. „Něco na něm mi nesedí. Ano, mohl by mi dát všechno hned. Krásný byt, cestování, jistotu. Ale jak bych s ním žila? Jak bych vedle něj usínala, když k němu nic necítím? A mít s ním děti? To si neumím představit. S Mirkem je to jiné. Bez něj si svůj život nedokážu představit.“
Snažila jsem se být praktická. „Leni, říká se přece, že láska může přijít časem. Syn bohatých rodičů ti zajistí stabilitu. Nebudeš se bát, z čeho zaplatíš účty nebo co dáš dětem k večeři. Možná by stálo za to mu dát šanci.“
Smála se. „Ty tomu nerozumíš. Peníze dneska jsou a zítra být nemusí. Bez citu bych to nezvládla. Sebastian Fiala pro mě nikdy nebyl kandidát na manžela. Všechno má díky otci. Ale Mirek? Ten se prosadí sám. Věřím mu. I máma říká, že je šikovný a že to dotáhne daleko.“
Svatba byla skromná, studentská, ale Lenka zářila štěstím. Tehdy jsem jí její odvahu obdivovala. Držela se svého přesvědčení a vzala si muže, kterého milovala. Jenže roky plynuly a z nadějného absolventa se nestal úspěšný profesionál. Miroslav Navrátil střídal zaměstnání, zkoušel podnikat, měl velké plány — ale výsledky nepřicházely.
Viděl se jako nedoceněný talent a čekal, že se o něj firmy poperou. Realita byla jiná. A dnes, po letech, Lenka přiznává, že kdyby se tehdy rozhodla jinak, mohl její život vypadat úplně odlišně.
Já jsem ale odmítala volit mezi citem a pohodlím. Toužila jsem po muži, který bude nejen zajištěný, ale i milovaný. Věřila jsem, že tyto dvě věci se nemusí vzájemně vylučovat. Nechtěla jsem se vdávat ani z rozumu, ani jen z poblouznění.
Před očima jsem měla vzor — své rodiče. Vzali se hned po maturitě a táta maminku miloval celý život. A ona jeho také. Jejich vztah pro mě byl důkazem, že když se spojí oddanost, úcta a skutečný cit, může vzniknout něco, co přetrvá i ty nejtěžší chvíle.