Radim se zastavil u postele, pak si přede mě dokonce klekl, jako by tím gestem chtěl všechno odčinit.
„Ty ses urazila?“ vydechl. „Prosím tě, nezlob se. Já to Lucii slíbil už dávno… Opravdu si nic nepředstavuj. Jedeme jen jako kamarádi. Připomněla mi to po výstavě a já bez přemýšlení řekl, že ji odvezu. A navíc… myslím, že by nám oběma prospělo, kdybychom si od sebe na chvíli odpočinuli. Poslední dobou jsi napjatá, podrážděná. Je pro mě těžké se s tebou domluvit. Já se trochu nadechnu, ty si taky oddechneš. Tu cestu potřebuju. Víš přece, že jsem malíř. Bez nových podnětů nemůžu tvořit.“
Poslouchala jsem ho bez jediného slova. Neměla jsem chuť se s ním přít. A vlastně jsem ani nevěděla, co říct. Měla jsem na něj křičet? Vyčítat mu nestoudnost? K čemu by to bylo? Jen bychom si zasadili další ránu do už tak rozbitého vztahu.
Radim upřeně sledoval můj obličej, čekal výbuch nebo slzy. Já však zůstávala klidná. Paradoxně právě já, která jsem si vždy dokázala poradit se slovy, jsem teď mlčela. Můj manžel se chystal k moři se svou bývalou ženou – a beze mě.
„Když jsi slíbil, tak jeď,“ pronesla jsem nakonec chladně. „Ale bez mé účasti. Už mě nebaví tohle podivné trio.“
„Ale žádné trio neexistuje…“
„Rozhodla jsem se,“ přerušila jsem ho. „Každý půjdeme vlastní cestou. Tvoje obrazy ti pošlu, barvy taky. Oblečení máš sbalené. Přeju hezkou dovolenou.“
Najednou zbledl a tiše dodal: „Lucie je těhotná.“
Překvapeně jsem pozvedla obočí. „Vážně? A kdo je otec?“
Odvrátil zrak a ruce se mu roztřásly. Odpověď byla víc než jasná. Zaklonila jsem hlavu a rozesmála se.
„Takže takhle jste spolu pili kávu? To jsou ale novinky.“
„Stalo se to… neplánovaně,“ mumlal. „Ale žít s ní nechci. Miluju tebe. Dítě samozřejmě neopustím.“
„Jistě. A teď budeš mít oficiální důvod udržovat s jeho matkou vztah. Pohodlné řešení, nemyslíš?“ podívala jsem se mu přímo do očí.
„Ne, to vůbec! Byla to chyba. Jednou.“
„Jednou, podruhé, podesáté…“ zazpívala jsem přehnaně nahlas úryvek známé písně.
Zrudl až po uši a sevřel mi ruku. „Dej mi ještě šanci. Vždyť nám bylo dobře!“
„Tobě určitě,“ odpověděla jsem. „Měl jsi manželku, bývalou manželku, teď budeš mít i dítě. Jen já se v tom nějak dusím. Víš, připadám si vedle tebe jako boty o číslo menší. Tlačí mě to. Takže odcházím. Věci máš připravené.“
„To přece nemůže skončit takhle jednoduše.“
„Po dnešku si říkám, jestli to vůbec někdy začalo,“ řekla jsem tiše. „Ty jsi byl vždycky s Lucií. A já… ani nevím, proč jsem se do toho nechala zatáhnout. Jsi umělec, zvyklý na chaos.“
Chvíli mlčel, pak jen krátce přikývl. „Dobře. Chápu.“
Odešel. Krátce nato jsem podala žádost o rozvod.
Svobodu jsem si ale příliš dlouho neužila. Asi po třech týdnech se Radim objevil u mých dveří znovu. Tvrdil, že se mnou nutně potřebuje mluvit o zásadní věci. Poslouchat člověka, který mě měsíce klamal, nebylo snadné, přesto jsem ho pustila dál.
Jeho „řešení“ mě ohromilo.
„Podívej,“ začal opatrně, „co kdybychom spolu všichni tři prostě žili? Přijde mi to jako nejlepší možnost. Lucie tě teď bude potřebovat, je těhotná. Nechci riskovat zdraví svého dítěte. Ty mě miluješ, o tom nepochybuju. Ten rozvod je jen z trucu. Nemusíš před sebou utíkat. Můžu být přece s vámi oběma.“
V tu chvíli jsem vážně zapochybovala o jeho zdravém rozumu. Dospělý svéprávný muž přede mnou s naprostou vážností navrhoval něco, co znělo jako špatný vtip.
„Okamžitě odejdi,“ řekla jsem tvrdě. „A už se mi nikdy neukazuj na očích. Co si o sobě myslíš? Že jsi nějaký Bohuslav Král se svým harémem? Vzpamatuj se. Zmiz.“
Tentokrát poslechl.
Rozvod proběhl bez zbytečných průtahů. V určeném termínu jsem porodila syna. Dala jsem mu jméno Filip, po jeho otci. Když jsem ho poprvé držela v náručí, věděla jsem, že všechno zlé mělo svůj důvod.
Od společných známých jsem se později dozvěděla, že Radim Moudrý se k Lucii Tesařové vrátil. Mají spolu dceru. On prý přibral, s malováním přestal a začal víc pít. A já si pokaždé uvědomila, jaké štěstí bylo, že jsem tehdy zavřela dveře.
Nemám příběh jako z románu o dokonalém manželství, jaké měli moji rodiče. Mám ale Filipa. Svého zlatovlasého, usměvavého chlapečka, kterého miluji nade vše. A za něj jsem Radimovi vděčná.
To nejcennější mi totiž zůstalo. A možná jednou potkám muže, který bude skutečně můj. A pokud ne? Už teď mám všechno, co potřebuji k tomu, abych byla šťastná – jako žena i jako matka.