„Tvoje matka pro mě nic neznamená a rozhodně nepotřebuji její svolení, abych mohla jet na dovolenou!“ prohlásila Gabriela Vaceková rozzlobeně směrem ke svému manželovi Daliborovi Procházkovi.
Ten den jí ublížil víc než dost. A bohužel to nebylo poprvé.
Kdykoli přišla řeč na jeho matku, Gabrielu sevřel nepříjemný pocit u žaludku. Úzkost, napětí, tiché podráždění. Nejraději by se od celé té rodiny odstřihla a zmizela někam daleko. Jediné, co ji drželo na místě, byla upřímná láska k Daliborovi. Kvůli němu byla ochotná ještě bojovat.
Přitom začátek byl jako z pohádky. Když ji Dalibor před rokem poprvé přivedl představit své matce, všechno působilo až podezřele idylicky.
Božena Hájeková tehdy ztělesňovala samou vlídnost. Usmívala se, zahrnovala Gabrielu pozorností a snažila se ji okouzlit tak okatě, až to místy působilo přehnaně. Gabriela si toho všimla, ale přičítala to nervozitě. Nepovažovala to za důležité – koneckonců s budoucí tchyní neplánovala sdílet domácnost.
„Gabrielo, nejvíc ze všeho si přeji, aby byl můj syn šťastný. Je mi naprosto jedno, koho si vybere. Jsem moderní žena, žádné staromódní předsudky,“ pronesla Božena sebevědomě.
„Opravdu?“ podivila se Gabriela upřímně.
„Samozřejmě. Vezměme si třeba tebe. Klidně přehlédnu, že tvoje práce zřejmě není kdovíjak výnosná a že možná ani nemáš vysokou školu. Pletu se?“
Bylo zřejmé, že takto nenápadně loví informace. Na tváři měla široký úsměv, ale její pohled sklouzl po Gabrieliných obnošených džínách a vytahaném tričku s patrným despektem.
Gabriela svůj vzhled v tu chvíli vůbec neřešila. S Daliborem se právě vraceli z víkendu u přátel na chatě a on se zničehonic rozhodl, že ji vezme k rodičům na seznámení.
„To myslíš vážně?“ zasmála se tehdy. „Teď hned? V tomhle oblečení? A tvoje maminka mě takhle přijme?“
„Prosím tě, nedělej z ní žádnou upjatou dámu,“ mávl rukou Dalibor. „Je jí úplně jedno, co máš na sobě. Hlavní je, že mě máš ráda.“
Po slovech budoucí tchyně však Gabrielu přece jen zamrazilo. Nedala to ale znát.
„Je od vás milé, že jste ochotná kvůli synovi tolik přehlížet,“ odpověděla klidně. „Jen vás mohu ujistit, že si starosti dělat nemusíte. Vysokou školu mám a pracuji na dobré pozici. Nestěžuji si – vydělám dost na slušný život a ještě něco ušetřím.“
„Vážně?“ protáhla Božena pochybovačně a znovu si ji přeměřila. „No dobrá, když to říkáš. Nebudu se přít.“
Když jí později Dalibor prozradil, že Gabriela zastává vedoucí funkci v jedné z velkých bank, její postoj se rázem změnil. Po svatbě se pak před známými chlubila, že snacha je dokonce zástupkyní ředitele banky – drobné „povýšení“ si odpustit nedokázala.
Nedělala to z hlouposti. Za jejím chováním se skrýval promyšlený záměr. Božena měla s novopečenou snachou své vlastní plány, které se točily kolem jejích příjmů a finanční stability.
Mladí manželé se po svatbě nastěhovali do bytu, který koupili společně. Měli našetřeno tolik, že si mohli dovolit menší jednopokojový byt bez hypotéky a bez dluhů.
Božena Hájeková si však, když si rychle zhodnotila jejich finanční situaci a možnosti, začala v hlavě spřádat představy o tom, jak by se toho dalo využít ve prospěch celé rodiny.