Jakmile si Božena Hájeková v hlavě spočítala všechny možnosti, dospěla k názoru, že by bylo škoda takové situace nevyužít. Věděla, že její snacha pracuje v bance, a právě to jí připadalo jako ideální příležitost.
Jednoho odpoledne tedy spustila zdánlivě nevinný rozhovor.
„Gabrielo, slyšela jsem, že zaměstnanci bank mají výhodnější podmínky na půjčky. Nízké úroky a tak podobně. A ty přece žádný úvěr nemáš, nebo se mýlím? Měla bych na tebe prosbu. Co kdybys sis vzala půjčku pro nás? Rádi bychom si pořídili nové auto.“
Gabriela Vaceková ani na okamžik nezaváhala. „Ne, do toho nepůjdu,“ odpověděla klidně, ale pevně. „Teď spolu vycházíme dobře a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo. Kdybych si ale vzala úvěr na své jméno, každý měsíc bych trnula, jestli jste splatili včas. A kdyby došlo ke zpoždění nebo k potížím, nevyhnutelně by to mezi námi vyvolalo napětí. To opravdu nechci. Pokud si chcete půjčit, vyřiďte si to sami. Ráda vám pomohu s papírováním, aby to šlo rychleji, ale ručit za vás nebudu.“
Božena se zamračila. „To jsou ale řeči! Proč bychom snad neměli platit řádně? Jsme snad nezodpovědní? Nikdy bychom tě nenechali ve štychu. Vždyť chápu, že půjčka bude psaná na tebe. Slibuji, že splátky odejdou přesně na den.“
„Ne,“ zopakovala Gabriela tiše, avšak neústupně.
Tím tchyni citelně zasáhla. Urazila se, ale jen naoko. Brzy přišla s jiným plánem.
„Dobře tedy,“ začala o pár dní později znovu. „Když už nechceš úvěr, mohla bys nám aspoň něco půjčit ze svého. Nepotřebujeme moc, tak sto tisíc korun. S Miroslavem Řezníkem jsme si řekli, že bychom si zasloužili pobyt u moře, v lázních. Část peněz máme, ale nestačí to. Ty máš slušný plat. Hned po návratu ti všechno vrátíme, jakmile manžel dostane výplatu.“
Gabriela si povzdechla. „To, že pracuji v bance, ještě neznamená, že mám peněz nazbyt. Můj rozpočet je přesně rozpočítaný.“
„Ale prosím tě!“ vybuchla Božena.
„Víte přece, že s Daliborem Procházkou právě rekonstruujeme náš byt. Objednali jsme novou kuchyň i nábytek do obýváku. O všem jsme vás informovali. Odkud bych měla vzít dalších sto tisíc?“
„Nevymlouvej se,“ odsekla tchyně podrážděně. „Peníze máš, to dobře vím. Nepracuješ přece někde ve stánku, ale v bance. Spíš rovnou řekni, že nám pomoct nechceš. Svým rodičům určitě přispíváš, co? Těm bys neodmítla.“
„Tohle není fér,“ odpověděla Gabriela, která se dosud snažila držet rozhovor v mezích slušnosti.
Jenže Božena jako by se rozhodla, že tentokrát ustoupit nehodlá. Odmítnutí ji pálilo víc, než byla ochotná přiznat. Vždyť ještě nedávno nadšeně telefonovala své známé Radce Janečekové a s pýchou jí líčila, jak báječně se jejich rodině vede.
„Radko, máme štěstí,“ rozplývala se tehdy. „Snacha je zástupkyní ředitele v bance. Představ si, že nám zaplatí třítýdenní pobyt u moře! Náš Dalibor si vybral opravdu výborně.“
Teď se však ukázalo, že realita je jiná. Na vysněný pobyt měli sotva třetinu potřebné částky a žádná štědrá podpora se nekonala.
Božena sevřela rty a naposledy zkusila zatlačit na citlivou strunu. „Takže nás opravdu odmítáš? Vážně ti nevadí, že si tím můžeš pokazit vztahy v rodině?“ zeptala se s chladným pohledem, v němž se mísila výčitka i tichá výhrůžka.