„Jestli jste rozumná žena, k ničemu takovému přece nedojde,“ ukončila tehdy nepříjemnou debatu Gabriela Vaceková a dál už se k tomu odmítla vracet.
O několik dní později přišel Dalibor Procházka domů se zprávou, že jeho rodiče si nakonec museli půjčit peníze a obvolat širší příbuzenstvo, aby dali dohromady potřebnou částku na léčebný pobyt v lázních. Bez cizí pomoci by prý odjet nemohli.
„Tak vidíš, nějak to vyřešili,“ odpověděla klidně Gabriela. V jejím hlase nebyla ani škodolibost, ani soucit – jen konstatování faktu.
Tím to však zdaleka neskončilo. Božena Hájeková se nehodlala smířit s tím, že by snacha odolala jejímu tlaku. Pokračovala ve své taktice a snažila se ji postupně zlomit.
„Dalibore, takhle to dál nejde. Co si to ta tvoje žena vlastně dovoluje?“ spustila při další příležitosti.
„Jak to myslíš?“ zarazil se Dalibor, který netušil, jak vyhrocené to mezi nimi už je.
„Chová se k nám, jako bychom byli cizí lidé. Jako bychom do jejího života vůbec nepatřili! Nezajímá ji, co prožíváme, nepomůže, když něco potřebujeme. Takhle se člen rodiny nechová. Promluv si s ní konečně vážně. Vysvětli jí, že když už přijala naše příjmení, nemůže mě odbývat a jednat se mnou shora,“ poučovala ho matka s neskrývaným rozhořčením.
„Mami, možná to vidíš přehnaně. Když Gabriela něco odmítla, určitě k tomu měla důvod,“ snažil se ji uklidnit.
„Důvod? Ale prosím tě! Prostě se jí nechce sáhnout do peněženky. Sedí na penězích a dělá, že se jí to netýká!“
„Vždycky jsi byla rozumná ženská. Překvapuje mě, že to říkáš,“ povzdechl si Dalibor.
„Tak dost! Ještě mě budeš poučovat?“ usekla ho ostře. Uraženost, kterou vůči snaše cítila, jí zatemňovala úsudek a nebyla ochotná slyšet jakýkoli protiargument.
Napětí mezi tchyní a snachou houstlo s každým setkáním. Božena si téměř nenechala ujít příležitost, aby si do Gabriely nerýpla, obvinila ji z necitelnosti nebo jí naznačila, že se povyšuje.
„Samozřejmě, tebe se cizí starosti netýkají. Máš dost peněz, tak si můžeš dovolit dívat se na ostatní svrchu, že?“ utrousila jednou jízlivě.
„Mami, přestaň už,“ vybuchl Dalibor.
„Nepřestanu. Mám právo říct, co si myslím,“ trvala na svém.
Gabriela začala vážně uvažovat, že kontakt s tchánovci omezí na minimum, ne-li úplně přeruší. Jednou to doma nadhodila.
„Máma se urazí,“ namítl Dalibor.
„Vždyť je uražená pořád. Co by se změnilo?“ podivila se Gabriela unaveně.
„Nemusíme hned dělat radikální kroky. Jsou to přece jen moji rodiče.“
„Nejsem konfliktní typ. Ale nenechám si donekonečna ubližovat,“ odpověděla pevně.
Nakonec ale rozhodla náhoda.
Jedno sobotní ráno zazvonil telefon nezvykle brzy. Volala Božena Hájeková. S Daliborem mluvila dlouho, tlumeným, naléhavým hlasem. Potom si vyžádala snachu.
„Máma s tebou chce mluvit,“ podal jí Dalibor sluchátko se smutným výrazem.
„O čem?“ zeptala se Gabriela.
„To se hned dozvíš. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale víš, jaká je…“ pokrčil rameny.
„Gabrielo, dobrý den,“ začala tchyně strojeně. „Co je to zase za nápad s tou cestou do zahraničí?“
„Jedeme na dovolenou. Plánovali jsme ji dlouho dopředu a letenky jsme kupovali s předstihem,“ odpověděla vyrovnaně, přestože bylo zřejmé, že Božena o všem dávno ví.
„Tak ty letenky pěkně stornujete a peníze pošlete Filipu Matouškovi,“ prohlásila bez zaváhání. „On je teď potřebuje víc než vy. Má vážné problémy, rodina se mu rozpadá. Jste mladí a zdraví, vy si můžete dopřát cestování i později.“