„Na cestu si můžete našetřit jindy. Nikdo na ni neumře,“ zakončila tchyně nekompromisně.
Gabriela už toho měla dost. Hlas si však udržela klidný a pevný. „To se nestane. S Daliborem odjedeme tak, jak jsme si naplánovali. A problémy vašeho dospělého syna si, prosím, řešte v rámci vlastní rodiny. Ne z našich úspor.“
Mluvila věcně, bez zbytečných emocí. Nepadlo jediné slovo, které by od Boženy Hájekové nečekala.
„Ty se mnou budeš mluvit tímhle tónem?“ vybuchla tchyně. „Uvědomuješ si vůbec, kdo jsem? Jsem matka tvého muže! Mám víc životních zkušeností než ty, a už jen z úcty bys mě měla poslechnout!“
„To je zvláštní argument,“ odvětila Gabriela suše. „Ale odpověď zůstává stejná. Na naši zaslouženou dovolenou rezignovat nehodlám.“
„Ani nevíš, co se Filipovi přihodilo!“
„A ani to vědět nepotřebuji. Tímhle hovor končím.“
Hovor ukončila a telefon položila na stůl. Pak se podívala na Dalibora, který seděl naproti ní, sklíčený a očividně rozpolcený.
„Co zase? Další katastrofa?“ zeptala se podrážděně.
Dalibor si promnul čelo. „Filip je v opravdu vážné situaci. Potřebuje hodně peněz.“
„A my s tím máme co společného? Teď mi snad nechceš navrhnout, abychom zrušili naši cestu k moři?“ její hlas zněl nevěřícně.
„Je to můj bratr. Je mi ho líto. Mohli bychom mu nějak pomoct…“
„Ne, nemohli,“ přerušila ho rázně. „Nezačínej s tím. Nechovej se jako tvoje matka. Ona pro mě nic neznamená a nemám nejmenší povinnost plnit její rozmary pokaždé, když zavolá. Myslím, že jí musí být od začátku jasné, že od nás žádné peníze neuvidí. Ani ode mě, ani od tebe. Je to jasné?“
Dalibor si povzdechl. „Chápu, jenže… Filipova žena ho přistihla s jinou. Teď mluví o rozvodu. Vyhrožuje, že vezme děti a odstěhuje se k matce do Tábora. Pak by je už rodiče skoro neviděli. Víš, jak moc milují vnoučata. A Filip bez nich taky nevydrží.“
„Měl na to myslet dřív,“ odsekla Gabriela chladně.
„To ano. Ví, že udělal chybu. Jenže jeho žena mu dala podmínku – když jí koupí nové, drahé auto, zůstane. Aspoň prý na čas.“
Gabriela nevěřícně zavrtěla hlavou. „Tak ať jí ho pořídí. On to způsobil. Myslíš si vážně, že se takhle dá slepit rozpadlé manželství? Vždyť z něj jen tahá peníze, dokud může. Čím víc z něj dostane, tím líp pro ni, než podá žádost o rozvod.“
„To už není naše věc,“ namítl Dalibor tiše. „Jen požádal o pomoc.“
„Právě že není,“ přikývla. „A my mu pomoci nemůžeme. Všechny naše finance jsou rozplánované.“
„Gabrielo…“
„Ne. Řekla jsem ne. A vyřiď své matce, že nás má nechat na pokoji. Ať si od nás nic neslibuje a už vůbec nic nepožaduje. Nedostane ani korunu.“
O měsíc později Gabriela s Daliborem skutečně odletěli do zahraničí, přesně podle původního plánu. Dovolenou si užili bez výčitek.
Po návratu je čekala studená sprcha. Božena Hájeková je oficiálně označila za zrádce rodiny a přerušila s nimi veškerý kontakt. Se synem ani snachou odmítala komunikovat.
„Výborně,“ pokrčila Gabriela rameny. „Aspoň máme o starost míň.“
Filip si nakonec peníze obstaral jinak. Zadlužil se, kde mohl, a požadovaný vůz své ženě koupil. O měsíc později mu však doručili rozvodové papíry. Jeho žena se odstěhovala k rodičům do Tábora a děti vzala s sebou.
Pro Boženu to byla tvrdá rána. Najednou neměla tušení, kdy své vnuky znovu uvidí – jestli vůbec. Jenže to ještě netušila, že přijde další zpráva.
Krátce nato Gabriela oznámila Daliborovi radostnou novinu: čekají dítě. Stane se otcem.
A tohle vnouče Božena Hájeková neuvidí. Alespoň ne do té doby, dokud bude vést válku s rodinou svého mladšího syna.