„Mně je to prostě nepříjemné, dokážeš to pochopit?“ naléhala jsem. „Zkus si představit, že bych se já pravidelně scházela se svým bývalým. Jak by ses tvářil ty?“
„Jenže já s ní nic nemám!“ ohradil se pokaždé.
A tak jsme se motali v kruhu. Radim odmítal slyšet, co mu říkám, a já se nedokázala smířit s tím, že je pro něj kontakt s Lucií Tesařovou samozřejmostí.
„Stará láska prý nerezaví,“ utrousila Lenka Malířová, když jsme seděly v kavárně nad šálkem čaje.
„Myslíš, že v tom ještě něco je?“ nadzvedla jsem obočí.
„Řekla bych, že ano. Jinak by spolu přece netrávili tolik času. Na tvém místě bych byla taky vzteklá.“
„Jenže co mám dělat? Stokrát jsem ho prosila, ať to ukončí, ale nikam to nevede. Bolí mě to.“
Lenka se napila a pak prohodila: „A co dítě? Třeba by bylo načase.“
„Já bych si miminko moc přála,“ přiznala jsem tiše. „Ale Radim pořád tvrdí, že ještě není vhodná doba.“
„A na co čeká? Jste manželé. Mladší nebudeš a energie taky nepřibývá.“
„To všechno vím. Jen nevím, jak ho přesvědčit.“
„Chlapi…“ protočila oči. „Prostě otěhotni a řekni, že to tak vyšlo. Osud. Hotovo.“
Jenže takhle jsem to cítit nedokázala. Vztah má stát na otevřenosti, ne na lsti. Přivést dítě na svět ve chvíli, kdy jeden z partnerů váhá, mi nepřipadalo fér. Miminko není hračka ani zbraň proti bývalé manželce.
Jednou večer jsem se k Radimovi přitulila. „A kdy začneme uvažovat o miminku?“ zašeptala jsem.
„Teď rozhodně ne,“ mávl rukou, aniž by odtrhl oči od telefonu. „Za pár dní je vernisáž, mám toho nad hlavu. Opravdu si myslíš, že je ideální chvíle řešit plenky?“
Na displeji jsem koutkem oka zahlédla fotografii Lucie a otevřený chat. Polkla jsem poznámku.
„Tak kdy?“ zeptala jsem se klidněji.
„Nech proběhnout výstavu. Až se to uklidní, sedneme si a probereme to,“ odpověděl, políbil mě letmo na tvář, telefon schoval pod polštář a otočil se ke zdi.
Tím bylo jasno. Debata skončila. Jeho dech se po chvíli prohloubil, zatímco já zírala do tmy a cítila, jak se ve mně hromadí vztek i bezmoc.
Prvního srpna proběhlo slavnostní zahájení. Velkolepé, s novináři, známými tvářemi i početným publikem. A samozřejmě nechyběla ani Lucie Tesařová. Po oficiální části následoval raut.
Stoly se prohýbaly pod náloží pochoutek – lososové kanapky, sýrové variace, špízy, drobné dezerty. Mechanicky jsem ukusovala hrušku s modrým sýrem a přejížděla pohledem po sále. Oblékla jsem si smaragdové šaty, které jsem si šetřila na výjimečné příležitosti. A dnešní večer byl výjimečný ještě z jiného důvodu – chystala jsem se Radimovi oznámit novinu.
Poslední týdny mi bývalo po ránu nevolno. Zhubla jsem a nevěděla proč, dokud ke mně Lenka nepřišla s těhotenským testem. Seděly jsme pak u kuchyňského stolu a sledovaly, jak se objevuje druhá výrazná čárka.
Nic jsem neplánovala. Prostě se to stalo. Někde hluboko ve mně už začínal nový život a já věděla, že se stanu mámou. Radim zatím nic netušil. Nechtěla jsem mu to říkat před vernisáží, byl nervózní a hodně pro něj znamenala i finančně – během večera se prodalo několik obrazů za víc než tři sta tisíc korun, jeden putoval dokonce do Japonska, na což byl patřičně hrdý.
Teď už měl značně upito a bavil společnost historkami. Lucie se kolem něj motala, balancovala na vysokých jehlách a lepila se na něj při každé příležitosti.
Instinktivně jsem si položila dlaň na podbřišek a sledovala tu scénu. Smála se příliš hlasitě, objímala ho a zanechávala na jeho tváři stopy rudé rtěnky. Radim to bral jako samozřejmost.
Najednou vyskočila na pódium, kde zpíval jakýsi popový interpret, vytrhla mu mikrofon a zvolala: „Vždycky jsem věděla, že můj Radimek je nejlepší! A představte si, dneska nám koupil zájezd k moři. Pojedeme spolu na dovolenou!“
V tu chvíli mi v hlavě cosi prasklo. Sklenici s džusem jsem položila tak prudce, až se tekutina rozlila po ubruse. Otočila jsem se na podpatku a bez jediného ohlédnutí odešla.
Zavolala jsem si taxi a jela domů. Cestou jsem dospěla k rozhodnutí – takhle to dál nepůjde. Představa, že můj manžel tráví dovolenou s bývalou ženou, byla za hranou všeho, co jsem dokázala přijmout. Ať si jede kam chce. Já mám teď něco mnohem důležitějšího.
Jako by mě zevnitř lehounce pohladilo cosi drobného. Úsměv mi zvláčněl rty.
„Ahoj, maličký,“ zašeptala jsem a pohladila si zatím ještě ploché břicho pod jemnou látkou šatů.
Radim mi několikrát volal, ale telefon jsem nechala bez odezvy. Domů dorazil až po půlnoci, když jsem už byla převlečená do své oblíbené pyžamy a s knihou v ruce se chystala ulehnout.