Touha po takovém souznění se ve mně usadila natrvalo. Chtěla jsem jednou prožít totéž — aby někdo doříkával moje věty, podával mi brýle dřív, než si o ně řeknu, a držel mě za ruku i ve chvílích, kdy už vlasy zešediví a kroky zpomalí.
„To nejdůležitější, co můžeš pro své děti udělat, je vybrat si muže, který tě bude milovat a vážit si tě,“ říkávala mi maminka. „Když si tě bude hýčkat on, bude tak přistupovat i k vašim dětem.“
Tu větu jsem si nesla v hlavě jako tiché přikázání. A pak mi do života vstoupil Radim Moudrý — úspěšný, galantní a přitažlivý muž.
Seznámili jsme se naprostou náhodou. Moje kamarádka Kateřina Navrátilová mě celé týdny přemlouvala, abych s ní zašla na výstavu jednoho moderního malíře. Já ale žila v pracovním tempu, které sotva dovolovalo nadechnout se, natož věnovat večer umění. Nakonec jsem si v diáři vyhradila tři hodiny, jenže Kateřina onemocněla a zůstala doma s horečkou. Nechtělo se mi plán rušit, a tak jsem vyrazila sama.
Výstava mě ohromila. Obrovská plátna zachycovala drsnou severskou krajinu s takovou přesností, že jsem měla pocit, jako bych vstoupila přímo do obrazu. Klikvy na větvích se leskly, jako by je právě pokryla ranní rosa. Měla jsem chuť natáhnout ruku, utrhnout si je a ochutnat. Skoro jsem slyšela vítr od moře a křik racků nad hladinou.
„Líbí se vám?“ ozvalo se těsně za mnou.
Lekla jsem se. „Je to nádhera,“ vydechla jsem upřímně.
„To rád slyším,“ pousmál se muž. „Jsem autorem těch obrazů.“
Tak jsem poznala Radima. Procházeli jsme spolu sálem, zastavovali se u jednotlivých pláten a povídali si o inspiraci, barvách i cestování. Rozhovor pokračoval i v malé galerijní kavárně a nakonec mě doprovodil až domů.
Ukázalo se, že bydlí na samém okraji naší čtvrti.
„Vy jste támhle?“ kývl směrem k řadě luxusních vil a v očích se mu mihlo uznalé překvapení.
Usmála jsem se. „Ano, ten dům s červenou střechou je můj.“
Loučili jsme se s pocitem, že jsme si padli do noty. Vyměnili jsme si kontakty a už za hodinu mi přišla první zpráva. Nikdy předtím jsem si s nikým nepsala do dvou do rána. S Radimem se to stalo samozřejmostí.
Byl vzdělaný, duchaplný, uměl mě rozesmát — a na levé ruce neměl snubní prsten. Brzy mi vysvětlil proč.
Oženil se velmi mladý. V osmnácti se bezhlavě zamiloval do Lucie Tesařové, vzali se, ale jejich manželství nevydrželo. On žil uměním, ona toužila po pohodlí a lesku. Radim tehdy ještě neměl jméno ani peníze, a tak žili skromně. Lucie mu vyčítala, že tráví víc času v ateliéru než s ní, sama však o práci nestála. Postupně mezi nimi narůstalo napětí. On ztrácel inspiraci, ona trpělivost. Nakonec se rozešli bez velkých scén.
„Rozešli jsme se v klidu,“ řekl mi tehdy. „Bez hádek a obviňování. Každý jsme uznali, že jsme udělali chybu. Zůstali jsme v přátelském kontaktu.“
„To je obdivuhodné,“ odpověděla jsem a myslela to vážně.
Chodili jsme spolu osm měsíců, než jsme si tiše řekli ano. Po svatbě se Radim nastěhoval ke mně. Jeho byt jsme pronajali a v mém domě jsme mu zařídili prostorný ateliér. Ze začátku všechno fungovalo hladce. Našli jsme společný rytmus, večery trávili spolu a já měla pocit, že jsem konečně našla rovnováhu mezi láskou a jistotou.
Pak jsem si ale začala všímat, že Radim je s bývalou ženou v mnohem častějším kontaktu, než jsem čekala.
„Nepřipadá ti to zvláštní?“ zeptala jsem se jednou opatrně. „Teď máš přece mě.“
On jen mávl rukou. „Prosím tě, nežárli. Občas si zajdeme na kávu, někdy jí pomůžu s drobnostmi doma. Je sama a nemá to jednoduché. To je všechno.“
Zamračila jsem se. Tenhle model mi nebyl po chuti. V našem manželství jsme najednou byli tři — a náš kocour, který si držel odstup ode všech stejně.
Nešlo o žárlivost v pravém slova smyslu. Necítila jsem, že by mi Radim byl nevěrný nebo že by mi hrozilo, že o něj přijdu. Vadil mi samotný princip. Bývalá manželka má zůstat minulostí, zvlášť když spolu nemají děti — a oni žádné neměli. Pro mě byla minulost kapitolou, která se zavře a už se k ní nevrací.
Radim to zjevně vnímal jinak.
„Byla bych raději, kdybys s ní přerušil kontakt,“ řekla jsem mu znovu, tentokrát přímo.
Povzdechl si a pohladil mě po vlasech. „Ale no tak, nezačínej s tím zase. Vždyť si jen občas popovídáme a někdy se vidíme. Co je na tom tak špatného?“