Když byly podány rozvodové papíry, bývalý manžel byl přesvědčený, že svou ženu nechá bez peněz i bez střechy nad hlavou. Netušil však, že ho čeká nepříjemné překvapení.
Renata Matoušková už dobrých deset minut leštila jeden a ten samý porcelánový hrnek. Pohyby měla mechanické, mysl roztěkanou a prsty se jí chvěly. V hlavě jí znovu a znovu zněla slova, která jí ještě před hodinou oznámil Rostislav Král:
„Podal jsem žádost o rozvod. Dům připadne mně. Stejně tak úspory. Všechno je psané na mě, to přece víš.“
Dvaatřicet let manželství. Přesně tolik času stačila jediná věta smést ze stolu. Neřekl to při slavnostní večeři ani při hádce. Prostě mezi řečí, když si skládal dokumenty do aktovky.
Zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno jejich syna.
— Mami? Jak to zvládáš? — ozval se znepokojený hlas Šimona Němce.
— Jsem v pořádku, — odpověděla a přemohla knedlík v krku. — Opravdu.
— Táta mi volal. Je to pravda?
— Ano.
— Proboha… a ty jsi tak klidná? On se s tebou chce rozvést!
— A co mám dělat, Šimone? Křičet? Hroutit se?
Odložila hrnek na polici, kam ho celé roky stavěla přesně podle velikosti. Rostislav měl rád dokonalý pořádek.
— Říkal, že dům i účty jsou jeho, — dodala tiše.
— Cože? To si přece nemůže dovolit! Všechno jste budovali společně!
— Společně… — pousmála se trpce. — Jenže formálně je všechno napsané na něj.
Zazvonil domovní zvonek. Ve dveřích stála Hana Vaněková, jediná sousedka a přítelkyně, která se od nich za ta léta neodcizila, navzdory Rostislavově uzavřenosti.
— Renato! — objala ji pevně. — Už se o tom mluví po celém domě. To je ale chlap!
— O čem se mluví? — vydechla Renata.
— Růžena Sedláčeková z vedlejšího vchodu ho viděla s nějakou mladší ženou. Prohlíželi si byt v novostavbě. A on prý řekl: „Až bude po rozvodu, nastěhujeme se sem.“
Renata se opřela o zeď. Jako by se v ní něco přetrhlo.
— Takže má někoho jiného?
— Ty jsi to nevěděla? — Hana si zakryla ústa. — Promiň, já myslela…
Tu noc Renata oka nezamhouřila. Vytáhla stará alba. Na první fotografii stáli před radnicí — ona v jednoduchých bílých šatech, s očima plnýma naděje. Pak dovolená u moře, slunce, smích. Malý Šimon na pískovišti. Z posledních let však téměř žádné společné snímky. Jen Rostislav na konferencích, služebních cestách, firemních večírcích.
Ráno si všimla, že v jeho pracovně zůstal trezor otevřený. Dokumenty zmizely. Vzal si i listiny k domu, který budovali vlastníma rukama. Vzpomněla si, jak nosila cihly, vybírala obklady a ze svého učitelského platu přispívala na materiál.
— Takhle to nenechám, — řekla svému odrazu v zrcadle.
Advokátní kancelář působila chladně, vzduch byl prosycen vůní kávy.
— Jmenuji se Ludmila Navrátilová, — představila se právnička. — Povídejte mi, co se stalo.
Renata mluvila přerývaně, občas se odmlčela.
— Věřila jsem, že jsme rodina. O papíry jsem se nezajímala…
— Nejste první, — přikývla Ludmila. — Ale mám pro vás i dobrou zprávu. Majetek nabytý během manželství se podle zákona dělí rovným dílem, i když je psaný jen na jednoho z manželů.
— Opravdu? On tvrdí opak…
— To tvrdí skoro každý. Máte nějaké doklady? Účtenky, smlouvy, potvrzení?
Doma obrátila všechno vzhůru nohama. Ve staré krabici našla faktury za stavební materiál i potvrzení, která jí Rostislav podepsal, když si od ní „půjčoval“ peníze na podnikání. Schovávala každý papír — zvyk z učitelské praxe, kdy bylo nutné mít vše doložené.
Telefon zazvonil znovu.
— Co to vyvádíš? — jeho hlas byl ledový. — Už běháš po právnících?
— Jak to víš?
— Na tom nezáleží. Poslouchej, Renato, — tón mu náhle změkl. — Proč dělat z rozvodu válku? Rozejděme se v klidu. Nechám ti nějaké peníze na začátek.
— Nějaké? — sevřela mobil pevněji. — A co polovina domu? A naše společné podnikání, do kterého jsem vložila vlastní úspory? O tom se bavit nehodláš?
Na druhém konci se na okamžik rozhostilo ticho, těžké a napjaté, které naznačovalo, že jejich rozhovor zdaleka nekončí.