„Jaké společné podnikání?“ zasmál se Rostislav Král posměšně. „O čem to mluvíš? Jsi přece učitelka v důchodu. Jaký bys mohla mít byznys?“
„Investovala jsem do něj vlastní peníze. Mám k tomu potvrzení.“
„Potvrzení?“ v jeho hlase zaznělo napětí. „Prosím tě. To byly dary.“
„Tak to probereme před soudem,“ utnula Renata Matoušková rázně hovor a položila telefon.
Srdce jí bušilo až v krku. Nikdy si k němu takhle nedovolila promluvit. Vždycky ustoupila, vždycky se stáhla. Dvaatřicet let se přizpůsobovala. A teď…
„Já jsem to opravdu udělala?“ vydechla tiše a po několika dnech se jí na rtech objevil první opravdový úsměv.
Následující týdny splývaly do šedé mlhy. Třídila smlouvy, hledala účtenky, pročítala paragrafy. S Ludmilou Navrátilovou se scházela téměř denně a učila se rozumět právnickým formulacím. Na vysoké škole si vzala volno — na přednášky se nedokázala soustředit.
„Renato, jsi nějaká pohublá,“ poznamenala v kabinetu Beáta Horáková a starostlivě si ji prohlížela. „Aspoň se najez.“
„Teď na to nemám kapacitu,“ zavrtěla hlavou Renata. „Musím dát dohromady všechny podklady.“
Beáta ztišila hlas. „A on… nevyhrožuje ti?“
„Zatím jen po telefonu,“ ušklíbla se Renata. „Volá a opakuje, že jsem se zbláznila. Jako bych byla ta, kdo přišel o rozum.“
Téhož večera zazvonil telefon znovu. Tentokrát volal její syn Šimon Němec.
„Mami, dohání mě k šílenství,“ povzdechl si unaveně. „Denně mi telefonuje, abych na tebe zatlačil.“
„A co mu říkáš?“
„Že je to mezi vámi dvěma. To ho rozčílilo ještě víc.“
Renata si povzdechla. Šimon se vždycky držel stranou jejich manželských sporů. Možná to tak bylo lepší.
„Jak to zvládáš?“ zeptal se po chvíli tiše.
Polkla. „Držím se. Víš, našla jsem staré fotky z doby, kdy jsme stavěli dům. Byl jsi tehdy malý.“
„Jasně! Nosil jsem cihly,“ zasmál se. „A táta rozdával rozkazy.“
„Ano. A materiál jsem platila já.“
„Cože?“
„Celý můj učitelský plat šel na stavebniny. Účtenky mám schované.“
„To snad není možné. On všude vykládá, že všechno financoval sám…“
Do hovoru se vmísilo další pípnutí — příchozí hovor od Rostislava. Renata jej bez váhání odmítla.
„Zase on,“ řekla suše. „Volá každý den.“
„Neber to.“
„Neberu. Ale včera přišel osobně.“
Objevil se bez ohlášení. Stál ve dveřích s tím známým pohledem, kterým ji kdysi umlčel během vteřiny. Dřív to fungovalo. Teď už ne.
„Vrať mi ta potvrzení,“ požadoval.
„Ne.“
„Renato, zahráváš si s ohněm.“
„S ohněm sis zahrával ty. Se mnou. Dvaatřicet let.“
Dveře za sebou práskl tak silně, až ze zdi opadal kousek omítky.
A dnes přišla ona. Mladá, dokonale upravená, s drzým sebevědomím.
„Nikola Vaceková,“ představila se bez vyzvání. „Musíme si promluvit.“
„O čem?“ Renata si založila ruce na prsou.
„O Rostislavovi. Trápí se. Stejně se rozvedete, tak proč dělat takové divadlo?“
„Jaké divadlo máte na mysli?“
„Ty vaše nároky. Dům, peníze…“
„Moje peníze,“ opravila ji klidně.
Nikola protočila oči. „Prosím vás, jaké vaše? Rostislav podnikal, vy jste byla…“
„Já jsem byla co?“
Dívka zaváhala. „V domácnosti.“
„Třicet let učím na vysoké škole,“ odpověděla Renata vyrovnaně.
„To je jedno!“ vyhrkla Nikola. „My se milujeme. A vy…“
„Kolik vám je, Nikolo?“
„Dvacet sedm,“ odvětila vzdorovitě.
Renata si ji chvíli mlčky prohlížela. „Ve vašem věku jsem si také myslela, že svět je jednoduchý. Vyřiďte Rostislavovi, že se uvidíme u soudu.“
Když za ní zaklaply dveře, zůstala stát před zrcadlem. Vrásky kolem očí, stříbrné prameny ve vlasech… Ne, soupeřit s tou dívkou nemůže. Ale o to přece nejde.
„Nebojuji o mládí,“ řekla svému odrazu. „Jde mi o spravedlnost.“
Podvečer jí zavolala Ludmila Navrátilová.
„Renato Matoušková, návrh je hotový. Zítra ho podáme.“
„Tak brzy?“
„Proč čekat? Máme silnou pozici. Mimochodem, váš manžel mi dnes telefonoval.“
„Co chtěl?“
„Zkoušel mě zastrašit,“ zasmála se advokátka lehce. „Na to jsem zvyklá. Jste připravená na jednání?“
Renata se na okamžik odmlčela. „Upřímně? Ne. Ale jinou možnost nemám.“