…stojí na naší straně.
Za necelých třicet minut se soudkyně vrátila do jednací síně. Všichni povstali. Její hlas zněl klidně, ale rozhodně, když začala číst verdikt:
„Soud uznává nárok Renaty Matouškové na polovinu společně nabytého majetku, a to včetně rodinného domu, finančních prostředků na účtech i podílu ve společnosti…“
Rostislav Král vyskočil tak prudce, až židle zaskřípala o podlahu.
„To je absurdní! Okamžitě se odvolám!“ vyštěkl.
„Odvolání je vaše právo,“ odpověděla soudkyně bez emocí. „Rozsudek však zůstává v platnosti.“
—
Uplynulo šest měsíců.
Renata seděla ve své – už oficiálně vlastní – polovině domu u kuchyňského stolu a zpracovávala těsto na narozeninový dort. Po majetkovém vypořádání byl dům rozdělen na dvě samostatné bytové jednotky s oddělenými vstupy. Zpočátku jí ten zvláštní pocit cizoty vadil, ale časem si zvykla. Rostislav se tu ostatně téměř neukazoval. Bydlel u Nikoly Vacekové.
Telefon krátce cinknul. Nová objednávka z kavárny o ulici dál – další dort na zítřek. Renata se pousmála. Nikdy by ji nenapadlo, že z obyčejného pečení pro radost vznikne malý, ale prosperující podnik.
Ozval se zvonek. Ve dveřích stál Šimon Němec s obrovskou kyticí.
„Všechno nejlepší, mami!“
„Šimone!“ objala ho, až jí mouka z rukou zůstala na jeho kabátu. „Děkuju, zlatíčko.“
„Jak se držíš? Vidím, že jedeš naplno,“ kývl směrem k míse.
„Mám plno práce. Představ si, že mám objednávky na dva týdny dopředu.“
„To je skvělé!“ Posadil se ke stolu. „A táta? Neobtěžuje tě?“
Renata pomalu míchala krém. „Minulý týden se tu objevil. Pohádal se s Nikolou.“
Šimon nadzvedl obočí. „A co chtěl?“
„Tvářil se, že bychom měli všechno vrátit zpátky. Prý jsme udělali hloupost a mohli bychom začít znovu.“
„To snad nemyslel vážně.“
„Myslel. Ale já mu řekla, že už je pozdě. Že jsem konečně našla samu sebe.“
Šimon se spokojeně usmál a ukradl kousek syrového těsta. „Jsem na tebe fakt pyšný. Netušil jsem, jak silná dokážeš být.“
„Ani já ne,“ přiznala tiše a zadívala se z okna. „Někdy se něco rozpadne a člověk má pocit, že je konec světa. A pak zjistí, že to byl vlastně začátek.“
—
Večer se byt zaplnil hosty. Dorazily kolegyně z vyšší odborné školy, nové kamarádky z cukrářského kurzu i sousedka Hana Vaněková. Renata prostřela ve světlém obýváku, který po rozvodu kompletně proměnila. Těžké závěsy a tmavý nábytek nahradily vzdušné záclony, pastelové stěny a lehké vybavení. Vždycky toužila po světle a prostoru – jen si to dřív nedovolila prosadit.
„Na oslavenkyni!“ zvedla sklenku Hana. „Na naši bojovnici!“
„Ale prosím vás…“ začervenala se Renata.
„Žádné ale,“ ozvala se Beáta Horáková. „Spousta žen zůstává ve vztahu jen ze strachu. Ty ses odhodlala.“
Když se dveře za posledním hostem zavřely, usedla Renata na pohovku s hrnkem čaje. Byla příjemně unavená. Vtom zazvonil zvonek znovu.
Na prahu stál Rostislav. V ruce držel krabičku bonbonů.
„Všechno nejlepší,“ zamumlal.
„Děkuju,“ odpověděla klidně, ale neustoupila, aby ho pustila dál.
„Můžeme si promluvit?“
„O čem?“
Chvíli váhal. „Chybíš mi.“
Prohlédla si ho pozorně. Zhubl, v obličeji měl vrásky, které tam dřív nebyly. Jen pohled zůstal stejný – vypočítavý.
„A Nikola?“
„Rozešli jsme se. Nebylo to ono.“
„A se mnou to bylo?“ pousmála se jemně.
„Mohlo by zase být.“
Zavrtěla hlavou. „Ne, Rostislave. Teď už mám vlastní život.“
Ušklíbl se. „Jaký život? Pečeš dorty.“
„Ano, peču. A mám nové přátele. Chodím zpívat do sboru. Cítím se dobře.“
„Beze mě?“
„Představ si to,“ odpověděla klidně. „Třicet dva let jsem žila pro tebe. Teď chci žít pro sebe.“
Podal jí bonboniéru, jako by neměl co dodat, a beze slova odešel. Renata zavřela dveře a opřela se o ně zády.
„Dokázala jsem to,“ zašeptala do ticha. „Opravdu.“
—
Ráno ji probudilo vyzvánění telefonu. Neznámé číslo.
„Dobrý den, potřebovala bych svatební dort pro třicet hostů. Stihla byste sobotu?“
Renata se posadila na posteli a usmála se. „Ano, stihnu. Spolehněte se.“
Když hovor skončil, otevřela okno. Do místnosti vnikl čerstvý jarní vzduch a slunce zalilo podlahu zlatým světlem. Čekal ji cukrářský kurz, vysněná dovolená u moře s přítelkyněmi a brzy i role babičky – Šimon se měl stát otcem.
Zvedla oči k jasné obloze.
„Kdo by si pomyslel,“ vydechla s úsměvem, „že skutečný začátek přijde až v pětapadesáti.“