„Právě takhle k tomu musíte přistoupit,“ přikývla Ludmila Navrátilová klidně. „Zítra se uvidíme u soudu.“
Jednací síň byla mnohem skromnější, než si Renata představovala. Nepůsobila vznešeně ani hrozivě – spíš jako obyčejná kancelář se světlým dřevěným nábytkem, několika lavicemi a státním znakem na stěně. Přesto se jí svíral žaludek. Nervózně si pohrávala s popruhem kabelky a úmyslně se vyhýbala pohledu na Rostislava Krále, který seděl naproti s výrazem sebejistého vítěze.
„Zkuste zůstat klidná,“ naklonila se k ní tiše Ludmila. „Máme vše potřebné.“
„A co když vytáhne něco nečekaného? Vy ho neznáte tak jako já…“
Advokátka se lehce pousmála. „Podobné typy potkávám dnes a denně. A podívejte, dorazil se Sebastianem Vackem. Oblíbeným obhájcem movitých klientů. Jenže ani on nepřepíše fakta.“
Do místnosti vstoupila soudkyně, žena kolem padesátky s unavenýma očima, a bez zbytečných průtahů zasedla ke stolu.
„Zahajuji jednání ve věci majetkového vypořádání manželů Králových,“ oznámila a krátce nahlédla do spisu. „Žalobce?“
Sebastian Vacek vstal. „Rostislav Král. Navrhujeme, aby soud zamítl nároky žalované, jelikož veškerý majetek byl pořízen z výhradních prostředků mého klienta a je rovněž veden na jeho jméno.“
Renatě se zatajil dech. Jak může s takovým klidem lhát? Vybavila si roky odříkání, každý ušetřený tisíc, který odkládala stranou, aby mohli postavit dům. Přesčasy na fakultě, víkendové semináře navíc – všechno s vidinou společné budoucnosti.
„Žalovaná, vyjádříte se?“ obrátila se soudkyně k druhé straně.
„Renata Matoušková s tvrzeními žalobce zásadně nesouhlasí,“ ujala se slova Ludmila. „Majetek vznikl během manželství a moje klientka se na něm podílela nejen finančně, ale i osobní prací. Disponujeme důkazy.“
Rostislav cosi procedil mezi zuby a naklonil se ke svému advokátovi. Ten přikývl, ale mlčel.
„Jaké důkazy máte na mysli?“ zeptala se soudkyně.
Ludmila otevřela složku. „Především potvrzení o převzetí hotovosti, podepsaná samotným panem Králem, která dokládají, že od manželky přebíral peníze na výstavbu domu. Dále účtenky za stavební materiál hrazené z karty paní Matouškové a výpisy z jejího účtu s výraznými výběry v době stavby. A také svědecké výpovědi.“
„To je nesmysl!“ vyskočil Rostislav. „Jaká potvrzení? To je dávno, nic takového si nepamatuji!“
„Upozorňuji vás, abyste nerušil jednání,“ okřikla ho soudkyně chladně. „Slovo dostanete, až budete vyzván.“
Dokumenty putovaly na soudní stůl. Soudkyně je pečlivě procházela, list po listu.
„Předvoláme svědka – Šimona Němce.“
Šimon vstoupil do síně viditelně nervózní. Ruce měl sevřené podél těla.
„Můžete potvrdit, že vaše matka investovala do stavby domu vlastní prostředky?“ zazněla otázka.
„Ano,“ odpověděl po krátké pauze. „Byl jsem ještě dítě, ale pamatuju si, jak pravidelně nosila peníze na stavbu. Říkala mi, že je to její výplata a že jde na cihly a cement.“
„Brání svou matku!“ vybuchl znovu Rostislav.
„Pane Králi, ještě jedno podobné vystoupení a nechám vás vykázat,“ zaznělo přísně od soudkyně.
Postupně vystoupili další svědci. Hana Vaněková, sousedka, popsala, jak si Renata brala úvěr na první splátku pozemku. Kolegyně z fakulty uvedla, že Renata vedla doučování navíc, aby měla „na obklady do koupelny“. Každé svědectví jako by odlamovalo kus z Rostislavovy jistoty. Jeho tvář tmavla, zatímco Sebastian Vacek horečně listoval ve spisech.
„Dovoluji si předložit ještě jeden zásadní dokument,“ pronesla Ludmila a vytáhla zažloutlý list papíru. „Plnou moc, kterou paní Matoušková udělila manželovi, aby mohl jejím jménem vyřizovat záležitosti firmy. A k tomu bankovní výpis dokazující, že počáteční kapitál společnosti byl převeden z jejího spořicího účtu.“
V místnosti zavládlo ticho. Rostislav zbledl.
„Kde jste to vzala?“ zasyčel.
„Z archivů banky,“ odpověděla Ludmila vyrovnaně. „Dokumentace se uchovává velmi dlouho.“
Soudkyně si vyžádala podklady a poté oznámila přestávku k poradě. Dveře za ní tiše zapadly.
Renata seděla bez hnutí. Připadala si, jako by se ocitla mimo vlastní tělo. Opravdu se to děje?
„Myslíte, že máme šanci?“ zašeptala.
Ludmila se na ni podívala s jistotou. „Šance? My už jsme v podstatě vyhráli. Soudkyně nemůže rozhodnout jinak. Zákon stojí na naší straně.“