„Máma ti to měla říct předem. A mimochodem – je to prý tvoje kmotra. Věděl jsi o tom?“
„Slyším to poprvé,“ odtušil Kryštof. „To je celá ona. O kmotře jsem v životě neslyšel, jen to jméno mi něco říká. Vím, že si s ní občas volá. Odstěhovali se z našeho městečka, když jsem byl ještě malý. Zavolám jí a zjistím, co se děje.“
„Dobře. Přijeď co nejdřív,“ požádala ho Kateřina a ukončila hovor.
Když se vrátila do kuchyně, zůstala stát ve dveřích. Stanislava Králová už mezitím otevřela skříňky, vyndala hrnky a napouštěla konvici vodou, jako by tam bydlela odjakživa.
„Cesta byla dlouhá, máme hlad. Aspoň čaj si dát můžeme, ne?“ prohodila samozřejmě.
„Za chvíli chystám večeři, bude plov. Stačí pár minut,“ odpověděla Kateřina zdrženlivě.
„Počkáme, jistě. Ale čaj si uděláme hned. Tak povídejte, jak se vám žije ve velkém městě? Radmila Benešová říkala, že Kryštof vydělává miliony. Prý je ajťák, a to je dneska zlatý důl. Proto jsem přivezla Tadeáše. Radmila tvrdila, že ho Kryštof vezme k sobě – programátor nebo jak se tomu říká…“
Kateřina na ni nevěřícně pohlédla. Takže Radmila Benešová už všechno naplánovala. Jen Kryštof o ničem netušil.
„Babi, tys mi říkala, že mi pomůže najít místo kuchaře v restauraci!“ vyhrkl Tadeáš a vyskočil ze židle. „Co má společného programování se mnou?“
„Nerozčiluj se,“ mávla rukou. „Na vaření zapomeň. Z toho bohatý nebudeš. Kryštof tě zaučí, uvidíš. Auto, byt, peníze… a něco zbyde i babičce.“ Rozesmála se tak hlasitě, až se jí třásla ramena.
Mladík zčervenal. „Já sem jel, protože mi bylo slíbeno, že mi pomůžete s prací. U nás doma je to beznadějné. Vždycky jsem chtěl žít ve městě. Rodiče pijí, vychovala mě babička. Vystudoval jsem učiliště, jsem kuchař. To je to, co umím. Ne počítače.“
„Co ty o tom víš,“ odbyla ho. „Podívej se kolem – byt v centru, cestování do zahraničí, peněz dost. Myslíš, že kuchaři takhle žijí? A vy dva,“ obrátila se ke Kateřině, „proč ještě nemáte děti? Čas běží.“
V tom se ozvaly dveře. Do bytu vstoupil Kryštof.
„Jejda, můj kmotřenče!“ vykřikla Stanislava Králová nadšeně. „Ty jsi ale vyrostl! Pamatuju si tě jako úplné mrně!“