Blanka Mareková nepřestávala doufat, že se její syn jednou objeví ve dveřích. V hloubi duše byla přesvědčená, že je naživu – mateřský instinkt ji o tom ujišťoval každý den. Zato Petra Navrátilová se chovala, jako by už byla vdovou. Postupně rozprodala všechno, co po něm doma zůstalo: fotoaparát, lyže, dokonce i kapesní hodinky na řetízku, které zdědil po otci.
„A z čeho asi máme žít, mami?“ odsekla pokaždé, když jí Blanka něco vyčetla.
Pravdou bylo, že peněz měli zoufale málo. Petra pracovala jako zdravotní sestra v gynekologické ambulanci a vydělávala sotva na základní výdaje. Blanka sama si zaměstnání najít nemohla – přední zuby se jí rozpadly natolik, že se styděla vyjít mezi lidi. Syn jí kdysi slíbil, že až si vydělá, zaplatí jí nové. Věřila mu bez výhrad. Petra jí však radila, aby si nechala vytrhat všechno a pořídila si protézu.
„V mém věku?“ rozčilovala se Blanka. „Vždyť jsem ještě mladá! Žádnou umělou čelist nepotřebuju. Nedělej ze mě starou bábu!“
Dokonce ani vnuci jí nesměli říkat babičko – trvala na tom, že je prostě Blanka. Petra jen obracela oči v sloup, přestože to byla právě ona, kdo způsobil, že se Blanka stala babičkou tak brzy. Synovi bylo sotva dvacet, když se narodil první chlapec, a druhý přišel hned nato. Blanka by bývala uvítala holčičku, ale místo toho byli doma dva kluci plní energie. Hluk se rozléhal po celém bytě a sousedé jim pravidelně bušili do topení, aby se utišili.
Co vlastně Tomáš Mlynář přijal za práci, to Blanka netušila. Neřekl to ani Petře – a možná udělal dobře, protože ta by to hned vytroubila po celém okolí. Lidé umějí být zlí, to Blanka věděla své. Stačí málo a všechno pokazí závistí. Mrzelo ji jen, že se nesvěřil ani jí. Ona by jeho tajemství ochránila. Ale určitě jí to poví, až se vrátí.
Jednou už byla rozhodnutá navštívit zubaře a smířit se i s protézou, když jim přišla výhružka kvůli neplacenému plynu. Dluh na nájmu narůstal do hrozivých částek a Blanka nechápala, jak to Petra mohla dopustit. A k tomu dva školáci – sotva jim koupí nové kalhoty, za pár dní jsou prodřené. Petra si stěžovala, že jen vybavit je do školy stojí majlant a že si učitelé neustále říkají o další peníze. Blance to připadalo přehnané. „Tak nepůjdou na placenou angličtinu, no a co?“ namítala. „Tomáš se učil němčinu a dnes pracuje v Americe. A zvládá to.“
„Kdybych měla zuby, šla bych na třídní schůzku a vysvětlila jim, jak to je,“ prohlašovala odhodlaně. „Stačí si přečíst školský zákon. Vzdělání je přece bezplatné. Tobě by trochu studia taky neuškodilo.“
„Mami, a kdy to mám asi číst?“ reagovala Petra unaveně. „Než s nimi projdu úkoly, mám písmen plné zuby.“
Blanka se však nechtěla cítit jako přítěž. Nejprve zkusila roznášet noviny, jenže kolena jí tu námahu nedovolila. Nakonec přijala práci lepičky plakátů po domech. Odměna byla skromná, ale každá koruna se počítala. Vyrážela až po setmění, aby nebylo tolik vidět na její chrup – nebo spíš jeho nedostatek. Připadala si pod pohledy kolemjdoucích jako bezdomovkyně, a přitom pocházela z rodiny knihovníků. Sama by v knihovně ráda pracovala, jenže tam je třeba mluvit, a bez zubů to nešlo.
Pomáhala i s vnuky: vyzvedávala je ze školy a vodila na kroužky, aby Petře ulehčila, i když cítila, že napětí v domácnosti každým dnem roste.