Petra Navrátilová si mezitím našla další přivýdělek – chodila uklízet kanceláře a byty. Ve dnech, kdy neměla službu v poradně, odbíhala tam. Peněz bylo najednou o něco víc, to se muselo nechat, jenže Blance Marekové se nelíbilo, za co je dcera utrácí. Místo aby koupila klukům pořádné boty nebo zaplatila dluh za elektřinu, nosila domů hrozny, pomeranče a drahé hovězí.
„Děti běhají v děravých teniskách a ona všechno nacpe do hrnce!“ brblala Blanka nespokojeně.
Brzy jí došlo, že za tím bude něco víc. Vlastně na to nepřišla sama – postaraly se o to sousedky, které měly o všem přehled.
„Ta tvoje Petra není náhodou těhotná? A Tomáš Mlynář dře někde pryč, zatímco ona si tady užívá?“ utrousila jedna z nich jedovatě.
Všichni přece věděli, že Tomáš odjel za prací do zahraničí. A teď taková ostuda – vypadalo to, že Petra skutečně čeká dítě. Blanka ji pár dní mlčky pozorovala, než sebrala odvahu a zeptala se přímo:
„Kdo je otec?“
„To vám nepřísluší, mami,“ procedila Petra a sevřela rty.
„Ale přísluší! Bydlíš pod mou střechou. Nedovolím, abys Tomášovi takhle ublížila. Až se vrátí, co mu řeknu? Jak se mu podívám do očí?“
„On se nevrátí!“ vybuchla Petra. „Opustil nás. Už to konečně pochopte!“
„Nesmysl! Tomáš je zodpovědný chlap. Třeba se dostal do potíží, třeba nemůže přijet. To chce trpělivost, ne běhat za jinými.“
Petra bez dalšího slova vytáhla mobil, cosi naťukala a přistrčila ho Blance až pod nos. Ta si musela přístroj oddálit, aby vůbec zaostřila.
„Co to má znamenat?“
Na displeji se Tomáš usmíval od ucha k uchu a kolem pasu držel vysokou blondýnu se zářivým úsměvem. Za nimi se zelenaly palmy a modralo moře – jako obrázek z katalogu cestovní kanceláře.
„Tohle je jeho nová manželka,“ řekla Petra tiše, ale pevně. „Se mnou se rozvedl. A zpátky nepřijede. Nikdy.“
Blanka se v těch internetových věcech nevyznala a dcery se dál vyptávat nechtěla. Obrátila se proto na staršího vnuka. Chlapec se na ni podíval přísněji, než by odpovídalo jeho věku.
„Když ho chceš hledat, tak si ho najdi sama,“ řekl. „Já nebudu. Zradil nás.“
„A neříkej mi babi, prosím,“ napomenula ho tiše.
Protočil oči – úplně stejně jako jeho matka – a odešel do pokoje.
Od té chvíle neměla Blanka klid. Nedokázala uvěřit, že by Tomáš byl schopný takové zrady. Určitě je v tom nějaký omyl, namlouvala si. Jenže rostoucí břicho její dcery bylo víc než výmluvné. Co ji děsilo víc, si sama nedokázala přiznat: zda to, že Petra zůstane sama a s dalším dítětem na krku, nebo že se jednoho dne sbalí, vezme chlapce a odstěhuje se. Často sice vyhrožovala, že by si přála mít konečně klid, ale představa prázdného bytu ji svírala u srdce. Nešlo jen o peníze – z inzerátů by sotva vyžila – hlavně by jí chyběli vnuci. Byli hluční a neposlušní, ale byli její.
„Kéž by si našla někoho pořádného a kluky mi tu nechala,“ snila Blanka po nocích. „Ať jen přispívá, my to spolu zvládneme.“
Petřino břicho se zakulacovalo čím dál víc a v lednici přibývalo ovoce i masa víc a víc.