Blance se při té sumě skutečně zatmělo před očima. Byla to částka, jakou držela v ruce naposledy snad před dvaceti lety.
Petra Navrátilová však ani nemrkla. „Dobře, pusťme se do toho,“ pronesla klidně, jako by šlo o obyčejnou plombu.
Blanka si to neuměla vysvětlit. Buď si dcera vzala půjčku, nebo jí Tomáš Mlynář potají poslal peníze a ona o tom mlčela. V duchu si říkala, že kdyby je poslal přímo jí, hospodařila by s nimi rozumněji. Jenže Petra se o ničem nebavila a působila odhodlaně.
S novým chrupem se Blance otevřely dveře, které předtím zůstávaly zavřené. Získala místo v městské knihovně, mezi regály plnými příběhů a ticha. A právě tam potkala Stanislava Petříčka. Byl pozorný, vzdělaný a uměl naslouchat. Za rok už stěhovala kufry do jeho bytu. Ten svůj přenechala Petře a klukům – ať mají jistotu a střechu nad hlavou.
Stanislav jí pomohl najít Tomáše na internetu. Dlouho váhala, ale nakonec mu napsala. Odpověď přišla překvapivě rychle. Přiznal, že se bál jejího odsouzení. Tvrdil, že potkal ženu svého života a návrat neplánuje. Blanku to zabolelo víc, než čekala. Přemítala, zda někde jako matka neudělala chybu. Petra ji ale objala a řekla, že někdy prostě věci nemají viníka – jen se tak stane.
Uplynuly tři roky. Petra stále žila jen pro své syny, žádný muž po jejím boku nepřibyl, i když by jí to Blanka už dávno přála. Ona sama byla se Stanislavem spokojená. Pořídili si francouzského buldočka a každý večer vyráželi na procházky, ruku v ruce, zatímco pes spokojeně funěl před nimi. Blanka cítila, že i na ni se konečně usmálo štěstí.
Za vnuky jezdila pravidelně, jednou týdně. Dovolili jí, aby byla „babička“, a ona s úžasem sledovala, jak rychle dospívají. Jednoho dne si nešťastně zatrhla silonky a po lýtku se jí rozběhla oka.
„Šimone Brňáku, nevíš, kde má maminka lak na nehty?“ zavolala na staršího vnuka.
„Netuším,“ pokrčil rameny. „Zkus její pokoj, tam má všechny svoje věci.“
Blanka začala prohledávat zásuvky a police. Neměla žádné podezření, jen hledala lak. V jedné skříňce si však všimla úhledně srovnaných bílých obálek. Zvědavost zvítězila. Vytáhla první. Uvnitř byla fotografie miminka. Na zadní straně stálo: jeden měsíc. Další snímek – dva měsíce. Třetí – tři.
Posadila se na okraj postele a snažila se dát si věci dohromady. Vzpomněla si, jak se Petra kdysi zmínila o lékaři z kliniky, který pomáhá bezdětným párům – zprostředkuje zdravé dárkyně, někdy i vajíčka. Za takovou pomoc se prý vyplácí slušná odměna.
Blanka se podívala na svůj odraz v zrcadle. Ty zuby… nebyly zadarmo. A rozhodně nestály málo.
Obálky pečlivě vrátila na místo. Lak nenašla a celý den chodila s roztrženými punčochami, jako by si to zasloužila. Na Petru čekala až do večera – teď pracovala na soukromé klinice a vracela se vyčerpaná.
Když konečně vešla, Blanka ji pevně objala. „Děvče moje, proč se tak ničíš? Měla bys myslet i na sebe. Odpočívat, žít… potkat někoho, kdo tě bude mít rád. Jsi přece ještě mladá. Tomáš za tyhle oběti nestojí.“
Petra se jí schoulila do náruče a rozplakala se.
„No tak, nebreč,“ hladila ji Blanka po vlasech. „Všechno se srovná. Rozhodla jsem se, že byt přepíšu na tebe. Budeš mít jistotu. Kluci už rostou, a ty máš právo na vlastní štěstí.“
Slzy jí stály i v očích, ale dávno se naučila je neukazovat. Byla vděčná alespoň za to, že ta malá holčička někde žije a nejspíš je milovaná. A Petra? Ta má ještě čas. Jednou se jí možná narodí dcera – její vlastní. Pořád není pozdě.