Drby pod okny však neutichaly. Jak Petře rostlo břicho a lednice se plnila kvalitním masem a exotickým ovocem, o to víc se sousedky na lavičce před domem předháněly v dohadech, kdo je otcem dítěte. Zajímalo to všechny – a upřímně řečeno i Blanku Marekovou. Petra Navrátilová o muži téměř nemluvila a nikdy ho nepřivedla ukázat.
„Tak co, nechal tě na holičkách?“ vyzvídala Blanka jednou večer.
„Nechal,“ přikývla Petra bez zaváhání.
Jenže když se Blanka zeptala, jestli právě ten „nechávající“ muž posílá peníze na ty drahé potraviny, odpověď byla stejně klidná.
„Posílá, mami. Jasně že on.“
Blanka nad tím jen skřípala zuby. Nevychovala přece Tomáše Mlynáře proto, aby skončil s takovou ženskou! Její syn byl vždycky slušný, tichý, ochotný pomoci. Druhé dítě si její muž nikdy nepřál – skoro jako by tušil, že jeho čas nebude dlouhý. A když si Blanka po letech samoty přivedla jednoho muže domů a ten vztáhl ruku na malého Tomáše, okamžitě vztah ukončila. Raději sama než riskovat synovo bezpečí.
Teď si ale občas připouštěla myšlenku, že by si také zasloužila ještě kus štěstí. Jenže kde ho hledat? V bytě žila snacha s dětmi, soukromí žádné. Snad jedině odejít „na cizí území“. Někdy si pohrávala s představou, že se Tomáš vrátí, zaplatí jí nové zuby a ona si najde práci v knihovně. A tam – proč ne – potká důstojného, upraveného muže, s nímž by mohla začít znovu.
S blížícím se porodem byla Petra čím dál přecitlivělejší. Rozčilila se kvůli maličkostem a často plakala. Blanka si to vysvětlovala po svém: muž ji zřejmě k sobě nevzal. Možná byl ženatý – tak to aspoň tvrdily sousedky. Čekala holčičku, což v Blance vyvolávalo tiché povzdechy. I ona by si přála vnučku.
Do porodnice nastoupila s předstihem a zanechala Blance přesné pokyny ohledně chlapců, jako by je snad neznala odmalička. Nechala jí i hotovost na jídlo. Blanka však místo dalších jablek koupila klukům kolu a brambůrky. „Občas si taky mohou dopřát něco zakázaného,“ mávla rukou.
O porodu jí Petra nezavolala. Pátý den se prostě objevila ve dveřích – bledá, s opuchlýma očima a plochým břichem.
„A kde je malá?“ vyhrkla Blanka.
Petra jen zavrtěla hlavou. „Žádná malá není.“
Pak se sesunula na židli a rozplakala se tak, že ji nebylo možné utišit. Co se stalo, se Blanka nikdy nedozvěděla. Petra mlčela, ležela na gauči otočená ke zdi a tiše vzlykala. Mléko se jí bolestivě nalilo do prsou a Blanka jí přikládala obklady z kapusty s trochou alkoholu, jak si pamatovala z mládí.
„Uklidni se,“ snažila se ji povzbudit. „Třeba je to tak lepší. Až se Tomáš vrátí, můžete to zkusit znovu.“
Petra se rozvzlykala ještě víc a Blanka nechápala, čím se jí dotkla.
Zotavování trvalo dlouho. Petra však místo odpočinku pracovala víc než dřív. Doma ji téměř nebylo.
„Mami, přestaň lepit inzeráty. Buď s kluky, pomoz jim s učením. Peníze nech na mně,“ řekla jednou rozhodně.
A skutečně – dluh za nájem zmizel, chlapci dostali nové boty, zimní bundy i moderní telefony s internetem. Blanka by jí možná vyčetla zbytečné výdaje, ale Petra ji místo toho objednala k zubaři.
Když v ordinaci uslyšely částku za kompletní ošetření, Blance se na okamžik sevřelo hrdlo a srdce jí málem přestalo bít.