Ten neklid si nedokázala rozumně objasnit ani sama před sebou. Jen věděla, že se jí po práci nechce spěchat domů a trávit večery s manželem mezi čtyřmi stěnami. Ondřejova blízkost ji začala zvláštním způsobem tížit.
I on postřehl, že se něco změnilo. Čím dál častěji ji zasypával otázkami:
„Jsi nějaká jiná. Co se děje? Máš snad někoho jiného?“
Jeho podezírání jí lezlo na nervy. Buď dělala, že neslyší, nebo odsekla ostřeji, než bylo nutné:
„Prosím tě, nevymýšlej si hlouposti. Jsem jen vyčerpaná z práce, je toho na mě moc. Nestíhám. A se starším synem jsou teď ve škole potíže, zhoršil se, pořád to řeším. Tak mě nech chvíli na pokoji a bude klid.“
Ondřej však cítil, že za tím je víc, a právě ta nejistota ho doháněla k zuřivosti. Hádky vznikaly kvůli maličkostem, atmosféra doma houstla a Kateřina se od něj vzdalovala víc a víc. Až jednou, bez velkého úvodu, pronesla:
„Měli bychom se rozvést. Ondřeji, vážně už takhle dál nemůžu. Kromě podráždění k tobě nic necítím. Poslední dobou nám to nefunguje. Copak si toho nevšímáš?“
„Tak přece jen někoho máš!“ vybuchl. „Myslíš, že jsem slepý? Každý den chodíš o hodinu, někdy o dvě později. Kde se touláš? S milencem? A jak dlouho ze mě děláš paroháče?“
Snažila se mu vysvětlit, že nikoho nemá, že jen vyhasla a city se vytratily. Slovo rozvod ho ale zasáhlo jako rána. Křik přerostl v prudkou hádku a Ondřej v návalu zlosti napřáhl ruku. To byl pro Kateřinu poslední impulz. Naházela jeho věci do kufru a postavila ho přede dveře.
Asi po hodině zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Růžena Petříčeková. Tchyně mluvila napjatě:
„Co se stalo, Kateřino? Ondřej ke mně přijel s kufrem, celý rozčilený. Křičel, že se chcete rozvést.“
„Ano, je to tak,“ odpověděla klidně. „Chci manželství ukončit. V nejbližších dnech to začnu řešit.“
„To by mě tedy zajímalo,“ utrousila Růžena jízlivě, „co tě k tomu vede. Deset let ses měla jako v bavlnce. Ondřej ti snesl modré z nebe, splnil každé přání. Výplatu ti dával do poslední koruny. Šetřili jste na větší byt, nedávno jste si pořídili nové auto.“
„Růženo Petříčeková, o byt přece nejde,“ vydechla unaveně. „Já už s vaším synem nedokážu žít. Jsem vyčerpaná…“