„…v bytě, který byl opravený z mých peněz! Mám plné právo si tam přijít a odvézt všechno, co tam stojí. Vrať mi to raději po dobrém!“
Kateřina už s Růženou Petříčekovou nehodlala jednat v rukavičkách. Dva měsíce od rozvodu stačily, aby jí bývalá tchyně lezla krkem.
„Jestli hledáte svůj nábytek, podívejte se na skládku,“ odsekla chladně. „A tapety, které jste kdysi koupila, tam nejspíš taky někde budou. Zapomněla jste, že rekonstrukce proběhla před dvěma lety? A platili jsme ji my. Všechno staré letělo pryč. V bytě nezůstala ani lžička, která by vám patřila.“
„Obrátím se na soud!“ křičela do telefonu Růžena. „Tohle ti jen tak neprojde!“
„Tak se uvidíme tam,“ uzavřela Kateřina hovor a bez dalšího vysvětlování zavěsila.
Když Růžena pochopila, že peníze, které kdysi poskytla, zpět nedostane, změnila taktiku. Začala požadovat, aby Kateřina uhradila dluhy, jež během manželství nadělal Ondřej.
„Podle mě je to tvoje povinnost!“ naléhala. „Ty jsi ho přemluvila ke koupi auta, tak splácej! Copak má můj syn po rozvodu zůstat s prázdnou?“
Kateřina se jen ironicky usmála. „Máte mylné informace. Ondřej si odnesl sto padesát tisíc korun a navíc auto v hodnotě přes milion.“
„A taky úvěr!“ vyjekla Růžena. „Prosím tě po dobrém, zaplať ho. Jinak si mě nepřej!“
Kateřinu ani nenapadlo, že výhrůžky nezůstanou jen u slov. Jednoho rána, když odcházela do práce, potkala na chodbě sousedku – dospívající Simonu Malýovou. Dívka ji spatřila a nápadně zrudla.
„Dobrý den, teto Katko… radši dneska nechoďte ven,“ vyhrkla rozpačitě.
„A proč proboha? Co se děje?“ podivila se Kateřina.
„To… to radši ani ne,“ zamumlala Simona a rychle zmizela za dveřmi bytu.
Kateřina seběhla schody dolů. Jakmile vyšla před dům, zatočila se jí hlava. Vchodové dveře, lavička i kmeny stromů byly polepené papíry s její fotografií. Přistoupila blíž a přečetla si tučný nápis:
„Zlodějka! Vrať dluh!“
Srdce se jí rozbušilo vzteky. Sáhla do kabelky pro telefon. „Tohle už je za hranou,“ procedila mezi zuby. „Buď Ondřej svou matku konečně usměrní, nebo to vyřeším sama.“
Ondřej dorazil krátce po jejím rozhořčeném telefonátu. Slíbil, že situaci dá do pořádku, a skutečně si s Růženou promluvil důrazněji než kdy dřív. Po tomto „rozhovoru“ útoky ustaly a plakáty zmizely stejně rychle, jako se objevily.
Přesto Kateřina zůstává ve střehu. U Růženy Petříčekové si totiž člověk nikdy nemůže být jistý, s čím přijde příště.